22. října 2015

Jana Černochová: A ty se ptáš, co já?

Na Facebooku jsem vyjádřila údiv nad vystoupením Lucie Bílé na koncertu uměleckého souboru ruské, dříve Rudé armády s Alexandrovci.

 
Sklidila jsem za to vlnu kritiky od čelných představitelů normalizační kultury, kteří povstali na její obranu. Prý je režim jako režim, každý systém má prý své nedostatky a oni v době komunismu dělali jen to, co uměli nejlépe – zpívali, hráli, tančili, psali, mluvili… 
 
To, že si následně odpustili a že jim třeba bylo odpuštěno, neznamená, že jejich tehdejší angažmá se stalo najednou čímsi vhodným a správným. O co mi však především šlo? 
 
Alexandrovci byli od svého vzniku tělesem spojeným s politikou komunistického a totalitního sovětského režimu a nyní se naprosto bez problémů identifikují se systémem autokratickým Vladimira Putina. 
Nelze v této souvislosti nevzpomenout jejich podporu anexe Krymu, vyjádřenou v oslavné ódě z března loňského roku. I totalitní symboly, které stále používají, jsou dobrým důkazem propojení politiky a kultury. Ti zpívající muži nevystupují v šantánových kostýmech, ale mají na sobě vojenské uniformy a jsou vojáky z povolání. 
 
Nejde však jen o Alexandrovce, ale o širší diskusi o nás, naší historii, kde činy konformní převládaly nad těmi odvážnými. Nezastávám pozici „co je ruské, to je špatné“. 
 
Mám jen strach, že symboly zla začneme vnímat od zla odděleně. To je totiž přesně to, co totalitní či autokratická moc chce. 
 
A nemohu si odpustit jednu poznámku. Když důstojníci ruské armády pochodovali na pódiu s českou vlajkou a Helena Vondráčková zapěla Borovcův krásný text A ty se ptáš, co já?“ zapůsobilo to na mě tak, že se Helena vyznává Alexandrovcům, jak jí zde chybějí okupanti. 
Mgr. Jana Černochová

Mgr. Jana Černochová

1. místopředsedkyně poslaneckého klubu PČR
starostka

Více o autorovi