Novinky Mediální výstupy

Kancléřka Merkelová nejdříve oznámila, že se Německo postará o všechny imigranty, kteří do Německa dorazí. Tohle pozvání ke štědře prostřenému stolu dále podpořilo celosvětový “run” na Evropu, ve kterém se k nám valí statisíce chudáků z Afriky a Asie. Nezdá se, že by ta vlna slábla – spíš naopak. Na cestu se totiž vydali i lidé, kteří by o emigraci jinak vůbec nepřemýšleli. Jenže když Německo zjistilo, co uvedlo do pohybu, začalo opět kontrolovat hranice. Merkelová tedy dělá v podstatě to samé, za co před pár dny kritizovala Maďary.

Navíc se ukázalo, že německý Volkswagen do aut namontoval motory se softwarem schopným obcházet měření emisí. “Cinknutých” aut je asi jedenáct milionů. Firma je v tom částečně nevinně, protože ji k tomu dotlačila přehnaně striktní zelená politika. Tak dlouho strašili klimatickými změnami způsobenými skleníkovými plyny, až Evropská unie normy emisí nastavila nesmyslně vysoko. Motory aut tím narazily na čistě fyzikální hranice. Pokud chtěl Volkswagen i nadále vyrábět finančně dostupná auta, nic jiného než podvádět mu nezbývalo. Tím firmu neomlouvám, podvádět se samozřejmě nemá. Jen vysvětluji, jak se věci mají.

Německo bylo přitom dlouhá léta považováno za vzor evropské politiky a demokracie a německá auta byla dlouhá léta považována za vzor technické kvality a férové výroby. Jenže teď to během pár dnů všechno skončilo. Jako když vám někdo vyvrátí modly. Moje modla padla, když se před lety provalilo, že zpěvák Ozzy Osbourne má zpívajícího dvojníka. Ozzy (1948) je už skoro sedmdesátiletý “děda” a navíc si celá léta programově ničil hlasivky kouřením a alkoholem. V zákulisí proto sedí muž jménem Robert Mason, který za něj v obtížnějších partech hlasově “zaskakuje”. Stačí jen přepnout mikrofon. Prostě podvod na posluchačích, který jsem jako teenager neodpustil...

“Bůh je mrtev! A my jsme ho zabili!,” pravil v roce 1885 prorok Zarathustra ve slavné knize Friedricha Nietzscheho. Slavný německý filozof tím chtěl říct, že náboženství z evropské civilizace buď zmizelo, nebo se stalo soukromou záležitostí. Člověk ale takové prázdno nesnese. Všeobjímajícího Boha jsme si proto v nevěřící Evropě nahradili různými idoly – jde vlastně o soukromé modly, ke kterým se většina z nás v životě upíná. Idolem může být cokoli: hvězda pop music, fotbalový klub, peníze, město bez aut, televizní seriál, zdravý životní biostyl, sbírka známek nebo jiné hobby… Idolem může být i víra v demokracii, v čistotu německé politiky, ve férovost Volkswagenu nebo nebo třeba v sílu hlasu Ozzyho Osbourna.

Jenže idoly a modly jsou křehké – na rozdíl od Alláha, ke kterému své životy upínají muslimové. Mohou se opřít o něco transcendentního a přesahujícího, o čem se už z principu nedá pochybovat. I ta nejlepší politička může udělat škodlivý nesmysl, i ta nejférovější firma může podvádět, i ten nejlepší zpěvák si může “půjčovat” hlas někoho jiného. Alláh ne. Podle muslimů je totiž prostě “Akbar”, velký.

Zdá se vám, že agituji za návrat křesťanského Boha? Vůbec ne. Prostě jen upozorňuji na zásadní slabinu evropské civilizace. Ti, kteří věří v něco principiálně pevného, v dějinách nakonec vždy vyhrávají. Bohužel pro nás, pokud se nevzchopíme.