23. července 2015

ČR není uzavřenou pevností bez humanismu. Přispíváme dostatečně k řešení celoevropské migrace

Projev senátora Tomáše Grulicha na 10. schůzi Senátu k tématu migrace.

 
Problém migrace nejsou jednoduché otázky, jak jsem zmínil. Nejdříve je třeba si uvědomit, že migrace není vůbec žádným novým fenomenem. Soustředíme-li se na moderní dějiny po roce 1948, jsme schopni zaznamenat rozsáhlé přesuny obyvatel jak uvnitř států, tak i mezi nimi. Například před první světovou válkou žilo v Rakousku více než 300 tisíc Čechů. V migračních vlnách 1850 až 1950 odešly z Evropy desítky milionů lidí, z chudého Irska to bylo například více než 50 % obyvatel. Po druhé světové válce byl pohyb v Evropě ještě silnější. Židé, kteří přežili holocaust, se hromadně stěhovali do USA a do Izraele. Tři miliony Němců byly od nás vysídleny, značný počet jich musel odejít z Polska. Jestli si dovedete představit – do Itálie přichází, já nevím, nějakých 120 tisíc lidí, do poválečného hladového Německa najednou přišly s balíčkem 50 kg přes tři miliony lidí.
 
To jsou jen ta nejkřiklavější čísla. I posledních dvacet let je provázeno v celém světě velkým stěhováním. Nesmíme zapomenout, že neexistuje pouze Evropa. Připomenu jen hranici mezi Mexikem a USA, příliv lidí do Jižní Ameriky a do Austrálie. Uvnitř Evropy utíkají lidé ze států s válečnými konflikty. Vzpomenu na válečné běsnění na Balkáně; tehdy do České republiky přišlo kolem 35 tisíc utečenců.
 
Česká republika patřila a patří mezi státy s uvážlivou migrační politikou. Podporujeme legální migraci jako účinný prostředek proti nelegální migraci. V současné době žije v ČR 450 000 cizinců, z nich asi 120 000 je Ukrajinců.
 
Tato uvážlivá migrační politika snížila výrazně počet žádostí o azyl. V roce 2001 vykazoval počet žádostí o azyl číslo 18 094. Z nich nejvíce bylo Ukrajinců, kteří se domnívali, že žádostí o azyl získají snadněji trvalý pobyt v ČR. Právě důraz na legální migraci snížil počet žadatelů o azyl zhruba na tisícovku ročně.
 
Legální migraci lze totiž řídit, a to tak, aby integrace cizinců do přijímací společnosti byla co nejefektivnější. ČR patří kvalitou integrace cizinců mezi přední státy Evropy. Myslím, že můžu konstatovat, že ČR rozhodně není xenofobní společností a že nejsme uzavřenou pevností bez humanismu. Přispíváme dostatečně k řešení celoevropské migrace. Přidanou hodnotu v řešení evropského problému migrace je naše znalost a orientace na východní hranici. Zde jsme s dalšími státy bývalého komunistického bloku nezastupitelní. Není a nebude to Řecko ani Itálie, kdo řeší a bude řešit migraci z Východu, ale Česká republika, Slovensko, Polsko. Předvídatelně jsme před lety iniciovali politiku východního partnerství. Zde jsme připraveni. Z tohoto důvodu není vůbec namístě otázka, kolik bychom měli přijmout migrantů, aniž bychom si položili otázku – odkud. Jenom v roce 2014 bylo v Evropě 22 % žádostí o azyl z Ruska, Ukrajiny a zemí západního Balkánu. Není to tedy jenom Sýrie, není to tedy ani Libye. Rád bych se zde pozastavil o tolik diskutované solidaritě s Itálií a Řeckem. Solidarita by mohla být akceptována, musí být vždy vyvážená zodpovědností. Zde mám v případě Itálie a Řecka velmi vážné pochybnosti. Maďarsko se svou hranicí se Srbskem je ponecháno svému osudu, přičemž je za letošní rok počet nelegálních migrantů v Maďarsku a v Itálii prakticky totožný. Itálie získala od EU na ochranu vnějších hranic 160 mil. EUR, Maďarsko 1,6 mil. EUR. Projevem solidarity v uvozovkách Evropské komise je, že Maďarsko nemusí z Itálie a z Řecka dobrovolně přijmout žádného uprchlíka.
 
Na můj dotaz při jednání o migraci v Poslanecké sněmovně, jak může komise řešit migraci v Maďarsku, odpověděl ředitel pro migraci a ochranu Evropské komise pan Laurent Muschel, že se do Maďarska chystají podívat...
 
ČR nabídla Itálii další finanční příspěvek ve výši 0,5 mil. EUR. 60 odborníků s příslušnou technikou a i přes opětovné nabízení si Itálie naši nabídku nevyzvedla. Asi je nepotřebuje. Itálie a Řecko neplní podmínky smluv pro práci s nelegálními migranty, především pak plnění tzv. dublinské smlouvy a využití readmisních dohod. Že plnit závazky lze, je příkladem Španělsko. V roce 2006 přijalo na Kanárské ostrovy z Afriky 36 000 běženců. Bez dotací Španělsko iniciovalo řadu politik, rozvinulo několik mechanismů, instrumentů a operačních prostředků, které umožnily zastavit tento probíhající fenomén. Všechna opatření byla založena na základním principu, tj. zásadně spolupracovat se zeměmi původu a tranzitů a aktivně je zapojovat. Za tímto účelem je třeba využít veškeré nástroje zahraniční politiky, zejména pak rozvojovou spolupráci. V roce 2008 snížili počet nelegálních migrantů ze západní Afriky z čísla 36 000 na nulu. Dnes při silné migrační vlně doputovalo do Španělska necelých 2 000 utečenců. Divíme se pak Španělsku, že se odmítá výrazněji podílet na přijímání uprchlíků z Řecka a Itálie. Dále Slovensko a Polsko je v EU považováno za nedostatečně solidární. Nedivím se jim. Mrzí mně, že právě ČR opustila své stanovisko a přidala se ke státům, kteří tolerují nečinnost Itálie a Řecka. A nahrazují ji – troufám si říct – falešnou solidaritou.
 
Za chvíli dospějeme do stejné situace, jaká je na poli hospodářském v Řecku. Všichni viděli, že Řekové falšují své statistiky, všichni přivírali své oči, všichni jsme byli solidární a nyní je Řecko na pokraji krachu, který táhne dolů i ostatní poctivější státy. Když o tom tak přemýšlím, čtu zprávy z EU, ukazuje se, že v řešení migrace není žádný cíl. Máme pouze řešení, jakou cestou se vydat, v našem případě cestou solidarity, ale nikde se nedozvídáme, kam cesta má vést. Cílem, který bychom se neměli bát formulovat, je v první fázi snížení počtů nelegálních migrantů a v poslední fázi je úplná nula. Tak, jako se to podařilo v Austrálii a tak jak se to podařilo, jak už jsem řekl před chvílí, i Španělsku.
 
Zrekapituluji svou úvahu v nějaký závěr. Česká republika přináší do společné evropské migrační politiky svou zkušenost s přijímáním migrantů z východu a jihovýchodu Evropy. Zde jsme s ostatními státy V4 nezastupitelní. To je náš příspěvek do solidárního řešení migrační situace v Evropě. Současné dohadování Evropské rady, Evropské komise vypadá jako hádka dvou kluků vymezujících si své území na pískovišti. Nejprve Rada, teď to zjednoduším, jsem si toho vědom, odmítla povinné kvóty, přijala celkem rozumná řešení migrace v Evropě. Komise, aniž by jednala s jakoukoli členskou zemí a bez konzultace s Radou, přišla s povinnými kvótami, následovaly výhrůžky Řecka, Itálie, že otevřou hranice a vpustí nelegální migranty do Evropy. Poslední jednání Rady přineslo dobrovolné přijetí kvót.
 
Dobrovolnost vypadá tak, že Komise ustoupila povinným kvótám s tím, že řekla ano, povinné kvóty nebudou, ale zde máte 60 000 běženců a sami se postarejte a rozeberte si je, jak uznáte za vhodné. Již více než půl roku pozoruji na negativní dopad tohoto kroku. Není problém, aby se ČR vyrovnala s rozumným počtem utečenců. Tuto zkušenost už máme a už jsme to mnohokrát, mnohokrát provedli. Problém je v komunikaci vlády s novináři a s veřejností. Již od února letošního roku připravila vláda k migrační politice také komunikační strategii. Připravuje ji tak dlouho, až se ocitá řešení migrace na ulici, a to je to jedno z nejnebezpečnějších věcí, která se nám může stát.
 
Na rozdíl od některých kolegů se domnívám, že dobrovolné přijetí kvót může na politické scéně vést k růstu radikálních hnutí na obou stranách politického spektra. Tedy jak na ultralevici, tak na ultrapravici. Již dnes jsme svědky demonstrací, jejichž počet a radikalizace porostou. Nechci přispívat svou kritikou k eskalaci společnosti. Jsem si vědom, že jednání v EU nejsou jednoduchá, a proto navrhuji usnesení, které jsem navrhl již na výboru pro Evropskou unii, a které bylo přijato vzít tento materiál na vědomí. 
PhDr. Tomáš Grulich

senátor PČR
zastupitel
předseda oblastního sdružení