Komunisté nám všechno vzali a udělali z nás občany druhé kategorie
Svatava Billová, rozená Dadáková, členka MS ODS v Rožnově pod Radhoštěm, se narodila 5. ledna 1944 v Ostravě. Její dědeček byl zakladatel pražírny a balírny kávy ve Valašském Meziříčí, vlastenec a sokol Arnošt Dadák. Po jeho smrti převzal podnik její otec Arnošt Dadák mladší. Roku 1949 komunisté firmu znárodnili a vystěhovali je z rodinné vily. Otec se živil jako šofér, matka byla dělnicí ve znárodněných pražírnách. Po svatbě s Rudolfem Billem se pamětnice přestěhovala do Rožnova pod Radhoštěm, dálkově vystudovala vysokou školu a učila na středním odborném učilišti. Roku 1993 Dadákovi získali rodinnou továrnu v restituci zpátky. Museli splnit řadu podmínek a obhájit privatizační projekt. Kvůli nedostatku zkušeností i financí se spojili se zahraniční společností a firmu jí odprodali. Značka kávy Dadák zůstala zachována.
„Dadáková, vy se na přihlášku na vysokou ani nedívejte,“ slyšela pamětnice od své soudružky třídní učitelky na gymnáziu. Další studium si nezasloužila, protože byla vnučkou Arnošta Dadáka, zakladatele známé pražírny a balírny kávy Dadák ve Valašském Meziříčí, kterou po jeho smrti řídil její otec. I když jim komunisté v roce 1949 všechno vzali, nálepkou vykořisťovatelů rodině čtyřicet let ztrpčovali život.
Pár šťastných let s vůní kávy z Jávy
Svatava Billová, rozená Dadáková, se narodila 5. ledna 1944 v Ostravě. Matka jí vyprávěla, že přišla na svět v podzemním nemocničním krytu. Zbytek války rodina přečkala u babičky v Rožnově pod Radhoštěm. Její rodiče doufali, že tam bude bezpečněji než v okresním městě, Valašském Meziříčí, kde měli fabriku a rodinnou vilu. Tento odhad se ale nevyplnil. Ve dnech 4. až 6. května 1945 se v Rožnově pod Radhoštěm střetly ustupující německé jednotky s Rudou armádou. Při těžkých bojích padlo mnoho vojáků, bylo zabito i dvacet civilistů a zničena řada domů.
„Celá ulice pod námi byla vybombardovaná. A Rusové si udělali z naší vily střílnu. Z vyprávění vím, že jsme byli několik dnů schovaní ve sklepě. Já jsem spala na bramborách,“ vypráví Svatava Billová. Než Rusové dům opustili, vypsali jejímu otci potvrzení, že za války pomáhal partyzánům. Na Skalíkovu louku, kde bylo centrum odboje, vozil léky i peníze.
Po osvobození se rodina přestěhovala zpátky do Valašského Meziříčí. Její otec, Arnošt Dadák mladší, se snažil obnovit předválečný provoz a prosperitu rodinné firmy. Než jim ji komunistická vláda znárodnila, zažila tam pamětnice pár šťastných let. „Mám na tu dobu ty nejkrásnější vzpomínky. Běhali jsme s bratrem a bratrancem kolem skleníků, lezli po žocích kávy, hráli si s bednami od čaje, ze kterých jsme vytahovali lesklý alobal, a mlsali jsme čerstvě upražené burské oříšky,“ vzpomíná.
Dědeček vybudoval fabriku na zelené louce
Arnošt Dadák starší založil pražírnu a balírnu kávy v roce 1905. Byl jedním z šesti dětí majitele mlýna z Valašského Meziříčí. Nejprve obchodoval s koloniálním zbožím. „Tenkrát začala být v módě káva, k dostání ale byla pouze zelená. Lidé si ji doma sami pražili na pánvičkách nebo v ručních pražičkách. V pouhých sedmnácti letech dostal dědeček výborný nápad, že by mohl kávu někde pražit centrálně a dodávat ji do obchodů. Začínal v malém a kávu nejprve rozvážel na kole v batohu. Pak koupil ve Valašském Meziříčí pozemek a začal budovat provozy pražírny a balírny. Firmě se dařilo. Vozil kávová zrna z Jávy, Kolumbie nebo Venezuely. Začal dovážet i čaj, mandle, ořechy, rozinky a nakonec postavil také mlýn na koření, který byl tenkrát druhý největší v Evropě,“ říká Svatava Billová.
V době největšího rozmachu měla firma zastoupení a sklady po celé republice, ale také v Hamburku. Arnošt Dadák byl známý i zajímavými marketingovými nápady. Zákazníky lákal třeba tím, že v určitém intervalu dával do balíčků kávy stříbrnou lžičku. Podle pamětnice byl její dědeček nejen schopný, ale také moudrý a laskavý. Má dodnes sepsané jeho výroky, kterými motivoval své zaměstnance. Jeho krédo „vždy s úsměvem“ bylo vytištěno i na jeho výrobcích.
Korespondence s Karlem Čapkem
Arnošt Dadák byl zakládajícím členem Sokola ve Valašském Meziříčí a zpíval ve Sboru moravských učitelů. Obhajoval politiku T. G. Masaryka i Edvarda Beneše, se kterým se jednou setkal. Souviselo to s čajovníky a kávovníky, jež úspěšně pěstoval ve velkých sklenících v areálu firmy. Jeho exotické rostliny tvořily dekoraci k výstavě na Benešovu počest v Luhačovicích v roce 1936, na kterou tehdejší prezident přijel. Podle vzpomínek rodiny s ním tehdy dědeček hovořil.
Dobře se znal také se spisovatelem Karlem Čapkem a psal si s ním. Dopisy se sice nedochovaly, ale v korespondenci s nejstarším synem, kterého si továrník vychovával jako svého nástupce a poslal ho na praxi do Londýna, se o Čapkových dopisech zmiňuje. „Bohužel, dědečka jsem už nezažila a všechno znám z vyprávění. Zemřel v jedenapadesáti letech. Zradilo ho nemocné srdce, které příliš zatěžoval. Bylo to v dubnu 1939 a rodina se utěšovala tím, že to tak možná Pánbůh zařídil, protože nacisté by ho jako českého vlastence určitě pronásledovali,“ říká pamětnice. Její otec tak musel jako devatenáctiletý převzít vedení firmy. „Měl to těžké. Za války byl zastaven dovoz kávy i čaje. Vymýšlel různé náhražky, pražil obiloviny, dělal směsi s cikorkou. Místo čaje používal fermentované listy maliníku a ostružiníku.“
Vzali nám všechno, i vkladní knížky a osobní auto
Po komunistickém puči v únoru 1948 rodina tušila, že dobré časy skončily. Fabriku znárodnili koncem léta roku 1949. Svatava Billová si pamatuje na den, kdy k nim přišli vykonavatelé rozhodnutí vlády Klementa Gottwalda. „Bylo mi teprve pět let, ale začala jsem právě chodit do první třídy, protože jsem už uměla číst i počítat. Tatínek byl zrovna v koupelně, když k nám vtrhli estébáci v kožených kabátech a arogantně oznámili, že se nám všechno zabavuje. Vzali nám fabriku, rodinnou vilu, všechna auta, vkladní knížky, cenné papíry. A ještě nám nařídili platit milionářskou daň. Z čeho, to je nezajímalo. Byl to hrozný okamžik. Babička se z toho nervově zhroutila a asi rok poté zemřela,“ říká pamětnice.
Vzpomíná s obdivem na rodiče, jak dokázali těžkou dobu zvládnout. „Tatínka nechali na kratičkou dobu v podniku jako národního správce. Do našeho bytu, který byl v prvním patře vily, nám okamžitě nastěhovali úplně cizí lidi, kteří s námi sdíleli záchod a koupelnu. Byli to slušní lidé, bylo jim to trapné, a tak si našli jiné bydlení. Komunisté k nám ale ihned nastěhovali jinou rodinu,“ vzpomíná Svatava Billová. Než je z vily vystěhovali, zažili opakované návštěvy tajných policistů. „Tatínek tehdy pracoval na Slovensku, kde sehnal práci řidiče nákladního auta na stavbě přehrady. Přes týden s námi byla maminka sama. Estébáci vždycky přišli, zamkli a prohledávali dům od sklepa po půdu. Mysleli si, že máme někde schované cennosti. Hrozné také bylo, jak buldozery nemilosrdně srovnaly se zemí naši krásnou zahradu i s dědečkovými skleníky,“ říká.
Jiří Dadák, úspěšný sportovec, o kterém se nemluvilo
Pamětnice lituje osudu svého strýce Jiřího Dadáka, nejmladšího dědečkova syna. Byl to nadaný sportovec, specializoval se na hod kladivem. V roce 1950 získal bronzovou medaili na mistrovství Evropy v Bruselu. O dva roky později reprezentoval Československo na olympijských hrách v Helsinkách, kde skončil čtvrtý. „Pamatuji si, jak trénoval s kladivem na nádvoří firmy. Byl to svého času náš nejúspěšnější kladivář. Nadšeně jsme mu fandili. Kvůli tomu, že byl synem továrníka, se ale o něm čtyřicet let nesmělo mluvit.“
Začátkem padesátých let se rodina přestěhovala do jednoho z dvoupokojových bytů, ve kterých dříve bydleli řidiči Dadákovy firmy. „Abychom tam mohli bydlet, musela maminka nastoupit ve znárodněném podniku jako dělnice. Musela vykonávat velmi těžkou práci, na kterou nebyla zvyklá. Nejhorší bylo, když dělala na mletém pepři. Pepř měla úplně všude. Nikdy si nestěžovala,“ říká Svatava Billová. Její otec se postupně vypracoval na řidiče autobusu. Po infarktu se stal dopravním dispečerem na autobusovém nádraží.
Buržoazní původ, překážka studia
Pamětnice se dobře učila a byla všestranně nadaná. Hrála volejbal a jezdila po recitačních soutěžích. Chtěla být učitelkou, ale kvůli svému původu nedostala na pedagogickou ani jinou vysokou školu doporučení. Byla ale přijata na nástavbu chemické průmyslovky ve Zlíně, která byla zaměřena na plastické hmoty a kaučuk. „Bylo to pro mě velké překvapení a pro soudružku učitelku asi taky,“ říká. Po škole nastoupila do gumáren v Zubří, poté pracovala v Tesle Rožnov. Udělala si ještě obchodní akademii a nakonec dálkově vystudovala i pedagogickou školu. Až do důchodu učila na středním odborném učilišti v Rožnově pod Radhoštěm ekonomické předměty.
Její rodiče se na stáří přestěhovali do Rožnova pod Radhoštěm, kde žila i pamětnice s manželem Rudolfem Billem. Narodily se jim dvě děti. S nadšením prožívali pád komunismu v listopadu 1989. „Jen mě strašně mrzelo, že se toho nedožil tatínek,“ říká. Její muž se zapojil do práce Občanského fóra a řadu let byl v Rožnově pod Radhoštěm radním za ODS. Členkou ODS je i Svatava Billová.
Restituce? Spíše zmírnění křivdy
V původní Dadákově továrně se pražila a balila káva i za komunistů. Dadákovi ji dostali zpátky v restituci v roce 1993. „Bylo to spíše zmírnění křivdy. Restituční podmínky byly velmi tvrdé. Měli jsme například zaplatit zůstatkovou hodnotu, což byla obrovská, pro nás nepředstavitelná suma. A museli jsme také vytvořit konkurenční privatizační projekt. Firmu chtěl totiž získat i komunistický ředitel podniku, který přišel s vlastním privatizačním projektem,“ vysvětluje pamětnice. Projekt vypracoval její manžel a posuzovalo ho ministerstvo průmyslu a obchodu, které tehdy řídil Vladimír Dlouhý. „Nejprve jsme projekt obhajovali, odpovídali na spoustu otázek. Pak jsme čekali na verdikt komise. Byla to velmi napjatá chvíle. Když nám oznámili, že vyhrál náš projekt, měla jsem pocit, že možná přece jen existuje nějaká spravedlnost.“
Dadákovým ale bylo jasné, že sami by firmu nedokázali udržet – provést potřebnou modernizaci a čelit konkurenci světových firem s kávou, které přišly na český trh. Začali proto hledat zahraničního partnera. O firmu projevila zájem nejprve nizozemská společnost Douwe Egberts. „Byli jsme se podívat v Holandsku na jejich firmy, všechno bylo na vysoké úrovni. Komunistický ředitel naší fabriky nám ale odmítl majetek vydat. Muselo zasáhnout ministerstvo. Společnost Douwe Egberts mezitím o nás ztratila zájem. Domluvili jsme se tedy s firmou Jacobs, které jsme pak firmu odprodali. Řízením osudu se později tyto společnosti spojily. S vlastníky jsme v kontaktu. Důležité je, že jsme se dohodli na zachování značky Dadák a že se firmě daří,“ shrnuje Svatava Billová.
Bojím se, že demokracie je opět ohrožena
Na začátku devadesátých let řídil továrnu ve Valašském Meziříčí její manžel Rudolf Bill. Během svého působení přispěl k celostátní reklamě na kávu Dadák. Přesvědčil majitele ke sponzorování vsetínského hokeje, který se právě dostal do první ligy. Vsetínský klub se pak několikrát stal mistrem republiky. Hokejisté v dresech s nápisem Dadák byli nepřehlédnutelní i v Praze.
Svatava Billová je spolumajitelkou obchodu s dárkovými předměty a kávou v Rožnově pod Radhoštěm. Prodává a mele se tam i značka Dadák. Ve vitríně je popsána historie valašskomeziříčské pražírny a jejího zakladatele. Pamětnice se dodnes aktivně zajímá o dění ve společnosti. Je zklamaná politikou prezidenta Miloše Zemana i vládou Andreje Babiše, podporovanou komunisty. „Bojím se, že lidé zapomněli, co tady komunisté napáchali, a že demokracie je opět ohrožena.“
Více na https://www.pametnaroda.cz/cs/billova-svatava-1944
Paměť národa je jednou z nejrozsáhlejších sbírek vzpomínek pamětníků v Evropě. Veřejnosti je přístupná online od roku 2008 jako databáze pamětníků, kteří byli přímými svědky událostí 20. století a zažili dva totalitní režimy — nacismus a komunismus. Příběhy pamětníků ukazují, jak tyto režimy ovlivňovaly životy jednotlivců, a umožňují nahlédnout jejich podstatu.
Paměť národa je přístupná pro všechny zájemce, registrované i neregistrované, pro studijní účely jako další pramen poznávání minulosti nebo pro poučení o naší historii.
Sbírku Paměť národa spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum (latinsky po válce), založená v roce 2001 novináři a historiky, kteří si uvědomili, jak podstatné je zaznamenat osobní vzpomínky na druhou světovou válku a komunismus.
Post Bellum sbírku spravuje ve spolupráci s partnerskými organizacemi – Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů. Při dokumentaci a archivaci svědectví spolupracuje Post Bellum také s Českou televizí a desítkami partnerů z Evropy, Ruska, USA a dalších zemí.
Příběh Svatavy Billové byl zdokumentován v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava.
Štítky:
30 let svobody
