Profesor Jan Hálek: Aktivity prof. Putny mi nejsou vlastní, ale to podle mého názoru není v žádném případě důvod pro nejmenování
Pane profesore, nedávno jste oslavoval sedmdesáté narozeniny a to, že Vás objevím na kandidátce ODS do Poslanecké sněmovny, jsem nečekal. Přiznám se, že před rokem bych se divil stejně jako Vy. Už jsem byl rozhodnut, že půjdu do „politické penze“ a že přenechám místo mladším. Ale když jsem viděl, jak se ODS propadá v preferencích, a když jsem byl navržen a cítil jsem důvěru členů ODS, nemohl jsem jinak, než dát souhlas s kandidaturou. Bylo by zbabělé schovat se a čekat, jak to všechno dopadne!
O Vás je známo, že jste po vypršení mandátu senátora dále pokračoval ve své akademické práci?
Ano, pokračoval jsem a dále pokračuji, i když s velmi malým úvazkem v práci na lékařské fakultě a na fakultě zdravotnických věd Univerzity Palackého Olomouc. Mimo to jsem zapojen do práce na vysokoškolské legislativě, na provádění rozborů a analýz při Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, jsem předsedou komise pro výchovu, vzdělávání a využití volného času při Magistrátu města Olomouce.
Podzimní jmenování profesorů se odkládá na neurčito, sdělil mluvčí ministerstva školství Marek Zeman. To je pro mnohé z nás zcela nepochopitelné stanovisko. Můžete nám k tomu něco říci?
Nejdříve mi dovolte odcitovat ze zákona o vysokých školách č. 111/1998 Sb., kde se v § 73 definuje jmenování profesorem na vysoké škole: profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra. Hned v dalším paragrafu téhož zákona je psáno, že při jmenování profesora se prokazuje pedagogická a vědecká nebo umělecká kvalifikace. Tento proces jmenovacího řízení neprobíhal vždy bezkonfliktně, i když ke jmenování nakonec vždy došlo (např. jmenování Milana Knížáka profesorem presidentem V. Havlem). Ale zásah prezidenta Miloše Zeman, kdy hlava státu v květnu původně nechtěla podepsat jmenování literárnímu historikovi Martinu C. Putnovi s odkazem na Putnovo vystupování na veřejnosti, se všem předchozím případům vymyká.
Prezident Zeman zastává názor, že jako přímo zvolený prezident není pouhým strojem na podpisy. "Jako přímo zvolený prezident pokládám podpis za tolik závazný, že nebudu podepisovat vše, co se mi dostane na stůl. Proto jsem dal přednost systémovému řešení. Vzdal jsem se práva udělovat dekrety vysokoškolským profesorům“. Exprezident Václav Klaus řekl, že on za svá dvě funkční období všem návrhům na jmenování profesorů vyhověl, ač nad některými "vzdychal". Dodal, že by si povzdechl i nad jmenováním Putny. Připomněl také, že spor o to, jak se má vykládat výraz "prezident jmenuje" uvedený v ústavě a dalších zákonech, ho provázel po celou dobu ve funkci hlavy státu.
A nebylo by nejjednodušší, upravit tyto pravomoci nějakou rychlou novelou?
Ano, ministerstvo vedené profesorem Daliborem Štysem zamýšlelo předložit vládě tzv. prezidentskou novelu vysokoškolského zákona (která by přenesla kompetenci jmenovat univerzitní profesory z prezidenta republiky na ministra školství) a prosadit ji třeba i formou zákonného opatření Senátu. „Rada VŠ považuje tento návrh novely za nesystémový a nezdůvodněný. Jmenování a postavení profesorů je nutno řešit v kontextu celého zákona o vysokých školách“. Akademici se také vymezují i k obsahu novely a upozorňují, že nyní je třeba počkat na říjnové předčasné volby, po nichž bude známo jméno nového ministra, aby měli relevantního partnera, s nímž by mohli tuto věc projednávat. Nelíbí se jim také to, že by se měl způsob jmenování měnit jen proto, že aktuální hlava státu nechce tuto funkci vykonávat.
Jmenování prezidentem navíc mělo podle nich větší vážnost a symboliku. Není prý vyřešena ani otázka, zda by jmenovací pravomoc měla být pouze ceremoniální, nebo zda by mohl prezident či ministr o kandidátech na nejvyšší akademický titul i rozhodovat.
Jak to tedy je, kdo má pravdu, kdo by podle Vás měl profesory jmenovat?
Ve skutečnosti by mohli dekrety profesorům předávat jak prezident republiky, tak ministr školství, nebo i rektor univerzity. Jsem zastáncem převedení jmenování na rektory, což vyplývá ze zavedení tzv. funkčních míst docentů a profesorů, což navrhovalo ve své novele Ministerstvo školství. Tato změna by z dlouhodobého hlediska systému prospěla - přispělo by to totiž zřejmě k potřebné diverzifikaci mezi jednotlivými vysokými školami nejen z hlediska jejich typu a zaměření, ale i kvality. Funkční profesor prestižního mezinárodně orientovaného vědeckého pracoviště by byla zcela jiná pracovní kategorie než například profesor na profesně orientované vysoké škole. Dnes je to do značné míry unifikováno. Pokud se týká možnosti obrany proti svévoli těchto institucí nejmenovat kandidáta navrženého vědeckou radou jsou u všech tří možné, ale s různou vahou tlaku. Možnost obrany proti svévoli prezidenta jsou omezené, jsou možné pouze protesty. U ministra mohou mít protesty větší váhu, kdy by mohli ohrozit pád ministra (vlády). Nejsilnější protesty mohou působit na rektora (akademický senát může dát návrh na odvolání rektora).
A proč nezachovat současný systém předávání dekretů profesorům?
Ten současný stav je archaismus, pocházející z doby dávno minulé, kdy profesor byl státní úředník, kterého také stát platil, a proto mu dekret předával monarcha. Tento stav budí u zahraničních vysokých škol údiv a jsme jednou z mála, kteří tento způsob zachovávají.
V tisku jsem si přečetl polemiku na téma, zda si zaslouží literární vědec Putna profesuru. A v odpovědi vyznělo, že z hlediska své kvalifikace specialisty na českou literaturu meziválečného období bezesporu ano. Jenže jsou a mohou být tyto ryze odborné kvality jediným kritériem? Císař František Josef I. by zcela určitě Putnu profesorem nejmenoval a nepochybně by s tím měli problémy i prezidenti první republiky Masaryk s Benešem, neboť oba zastávali názor, že univerzitní učitel musí být také morálním vzorem pro druhé.
Já s tímto názorem souhlasím. Aktivity prof. Putny mi nejsou vlastní, ale to podle mého názoru není v žádném případě důvod pro nejmenování profesorem.
