Život na sedmém okruhu
Tak už tu máme opět podzim. Listí se stromů ještě tolik neopadává, abychom viděli jejich holé větve, ale na každém kroku je vidět, a hlavně cítit. Moje babička říkávala, že vzduch tak nějak zvláštně voní. Jak je člověk starší, tak si to stále víc uvědomuje. Za normálních okolností bych seděl u krbu, koukal do ohně a zapálil si doutník. V hospodě už si to dovolit nemohu, a protože jsem v těchto věcech fajnšmekr, jako mnoho ostatních chlapů, tak bych si to dopřál při této příležitosti alespoň doma. Ale nemám nikde klid, protože se blíží komunální volby.
A vůbec mně není jedno, kdo je vyhraje, A vůbec mně není jedno, kdo za nás občany Prahy 7 zasedne na radnici. Chtěl bych, aby se stal zázrak, abych na své oči dobře viděl, protože jsem postižen těžkou zrakovou vadou. Abych se mohl pustit bez obav, aniž bych zabloudil, cestičkami naší krásné Stromovky, když jdu venčit svého psa, aby mně v tom brzká podzimní tma nebránila. Jak bych si to přál, a jak bych si přál, aby se život nás občanů Sedmičky změnil. Chodím po jejich ulicích a přemýšlím o tom, jaká změna to byla, kterou nám voličům před komunálními volbami současné vedení sedmičkové radnice stále předhazuje. Že prý oni Prahu 7 k nepoznání změnili. Nikde to však není vidět. Sleduje-li zde člověk každodenní život, musí zákonitě dojít k názoru, že za poslední čtyři roky se za vlády současné radniční reprezentace nestalo nic, co by ho nadchlo
Za okny mého bytu je tma, už to přichází brzy. Ten podzimní čas se mi vtírá pod kůži. Pouliční lampy zvenku mně asistují ke spánku. Jakoby zvěčňovaly osud nás všech. Pomalu usínám a hodnotím svůj život na sedmém okruhu. Na tom sedmém, který mně byl vždycky tak drahý a kde jsem prožil jednu periodu svého života.
