Náboženství a demokracie
Situace ve Francii roznítila nejen emoce ale i celospolečenskou diskusi západního světa na téma islám a soužití s ním.
Jedna skupina diskutujících řeší terorismus a radikalismus, který přímo ohrožuje konkrétní jedince a činí určitá území méně bezpečnými pro běžný život. Tato diskuse je zcela legitimní v zemích, kde tento problém již aktuálně nastal a projevuje se tam již řadu let. Jde v první řadě o země na západ od nás. Česká republika a její sousedé z bývalého tzv „východního bloku“ jsou v tuto chvíli víceméně jen vzdálení pozorovatelé. Nicméně všichni cítíme, že musíme udělat něco, abychom se sami za několik let nestali méně bezpečnou zónou pro běžný život.
Patříme tedy do druhé skupiny diskutujících, kteří neřeší přímo extrémismus jako takový, ale spíš podstatu islámu. Při této konfrontaci často zjišťujeme, že naše představa o tomto náboženství se často rozchází s tím, co se dozvídáme od samotných věřících, se kterými se můžeme potkat i v našem prostředí. Pokud s nimi budeme diskutovat o jejich víře, pak můžeme nabýt dojmu, že islám je náboženství, které je mírumilovné a přívětivé. Je to jejich víra.
Pokud půjde zájemce o tuto tématiku více do hloubky problému a přečte si nějaké náboženské texty, tak zjistí, že ta mírumilovnost a přívětivost je jen v hlavách věřících, nikoliv v textu samotném. Korán a jeho súry se zcela vymykají našemu hodnotovému systému a také se naprosto neslučují s naším pojetím demokracie. Je zde přímo a jasně popřena rovnost lidí a zpochybněna jejich osobní svoboda, což je v podstatě hlavní pilíř, na kterém stojí křehká budova naší civilizace.
Součástí naší svobody je také soukromě si vyznávat náboženství jaké uznáme za vhodné. Ovšem existuje pravidlo, že námi svobodně vyznávané náboženství nesmí hlásat potlačování práv a svobod nějaké skupiny lidí. Tedy hlavní část společenské diskuse se zaměřuje tím směrem, jestli náhodou islám nepatří vzhledem ke svým textům ke skupině ideologických soustav, která by měla být „zakázaná“. Další otázkou je, zda vůbec má smysl „zakazovat“ někomu si něco myslet. To už jsme tu zažili a určitě to nechceme. Tak jak z toho vlastně ven?
Je to otázka na samotnou podstatu demokratického systému týkající se svobody slova a vyznání.
Do jaké míry si můžeme dovolit držet a plně ustát svobodu slova v plném rozsahu jeho původního významu. Kde bychom měli udělat hranici, která by nám zajistila, že expanzivní ideologické systémy, ať už jde o jakýkoliv takový systém, je to obecná otázka. Nedávno jsme měli problém s komunistickou ideologií. Dnes máme problém s islámem, zítra může mít tento problém úplně jiné jméno.
Asi hlavní hranice by měla vést u viditelné propagace nějakého systému.
Těžko někomu zakážeme, aby věřil v jakéhokoliv boha nebo měl ve své hlavě představu o uspořádání společnosti, která neodpovídá našemu běžně uznávanému modelu. Ale můžeme nastavit pravidla ve společnosti tak, aby odznaky jeho víry nebyly zveřejňovány a nestaly se tak součástí nežádoucí propagace systému, který pro nás představuje konflikt s vlastními hodnotami. Tedy víra může být jakákoliv, ale můžeme zcela demokraticky „nepřistoupit“ na její propagaci v naší společnosti, pokud budeme mít zcela jasno v tom, že odporuje našemu hodnotovému systému.
Další otázka je jak můžeme zabezpečit budoucnost demokratického systému, ve kterém žijeme a který je pro nás a naše děti „myšlenkovým domovem“. Asi jediná cesta, která bude v souladu s našimi pravidly a hodnotami je rozšiřování našich vlastních obzorů. Cesta jak zajistit, aby se nerozšířily v naší společnosti nedemokratické myšlenkové soustavy obecně není je zakázat nebo potlačit. Ale cesta spočívá v tom diskutovat o nich, vzdělávat se v tomto směru a hlavně vzdělávat naše děti i děti těch, kteří u nás žádají azyl, aby dokázali přemýšlet o těchto tématech na základě relevantních informací. Naše rozhodování v tuto chvíli a jejich rozhodování v budoucnu, pak bude nejlepší ochranou naší společnosti před problémy, které vůbec nemusí nastat, pokud se budeme chovat moudře. Abychom mohli dělat kvalifikovaná rozhodnutí jako občané a delegovat tím kvalifikované politiky, potřebujeme být především vzdělanými občany. Tento status je především na nás, jakým způsobem se budeme rozvíjet v dospělosti. Nicméně je také na nás jakým způsobem se postavíme ke vzdělání našich dětí.
Určitě je na pořadu dne, zařadit v současné době do školních osnov výuku, která bude zahrnovat i přehled základních informací a čtení textů z různých světově rozšířených náboženství, především proto, aby děti získaly základní objektivní informace o tomto tématu. To skoro samozřejmé. Ale není to samospasitelné. Náš školský systém musí podporovat v dětech analytický přístup k získaným informacím. Tedy určitě je nutné disponovat základní množinou informací, ale nadále je nutné umět tuto množinu v případě potřeby či nutnosti obohatit o detaily a na základě získaných informací umět nahlížet na problém komplexně z více stran a dokázat sám najít různé na první pohled ne zcela patrné souvislosti. V tuto chvíli je ovšem asi vůbec hlavní úkol společnosti pružně reagovat na situaci a skutečně alespoň rychle zařadit do výuky informace o jiných myšlenkových soustavách, které tam teď chybí, přestože jsou světově velmi rozšířené.
členka místní rady
