Novinky Mediální výstupy

Není v životě nic cennějšího než rodina

(Glanc) Politička promluvila o dětství v Jugoslávii i Československu, výchově svých dcer i manželství s pilotem.

Narodila jste se české matce a srbskému otci v době, kdy smíšená manželství nebyla moc běžná. Jakým jazykem se u vás doma mluvilo?

U nás se mluvilo a mluví hlavně česky. Ale pamatuji si, že mě táta vozil každou středu na tehdy jugoslávskou ambasádu, protože tam byla výuka srbochorvatštiny pro děti. A také si pamatuji, že jsem tam jezdila strašně nerada a vůbec jsem nechtěla mluvit. Tatínek se na mě hodně zlobil, ale to byl nějaký dětský šprajc, který fakt neumím vysvětlit. (smích) Kuriózní situace, co se jazyka týče, zažíváme spíš dnes, kdy moje holčičky mimo svůj rodný, tedy český jazyk, mluví chorvatsky, anglicky, mají základy španělštiny a starší dcera se rozhodla učit čínsky. Tak to je velká legrace.

V 80. letech jste se spolu s rodiči odstěhovali z Prahy do Jugoslávie. Co to pro vás tehdy znamenalo?

Bylo mi devět let a vůbec jsem to neřešila. Rodiče tak rozhodli a bylo. Dnes samozřejmě vím, že to bylo hlavně kvůli tvrdému komunistickému režimu. Kvůli tomu, že táta byl cizinec, jsme samozřejmě byli neustále sledováni. Když jsem například byla ve druhé třídě, hledala se nějaká maminka, která by jela jako dozor na školu v přírodě. Moje maminka se přihlásila, ale její nabídka byla zamítnuta – jen kvůli tomu, že táta není Čech. Taky jsem jako jediná ze třídy nemohla z politických důvodů vystupovat na spartakiádě. Vysvětlete devítiletému dítěti, proč nemůže někde s kamarádkami tancovat... Ale to byly moje dětské starosti, rodiče je měli mnohem horší.

Předpokládali jste, že se vrátíte do Česka?

Doufali jsme, že se vrátíme, protože v Jugoslávii jsme byly jenom maminka, já a sestra. Tatínek žil celou dobu v Praze, protože tu pracoval. Máme se sestrou opravdu štěstí, že naši rodiče k nám v tomto směru byli strašně ohleduplní a před starostmi nás vždy ohraňovali. Dělají to prakticky dodnes. V tomto ohledu jsem šťastné dítě, a to i v mých letech.
(smích)

Čím jste chtěla být jako malá holka?

Můj sen vždycky byl stát se letuškou. Jak já obdivovala ty krásné, usměvavé, upravené paní, které umějí mluvit několika jazyky! Když jsem byla úplně malá, tak s námi bydlela moje prababička Kristýna a já si dodnes pamatuji, že jsem si s ní hodiny a hodiny hrála na letušku a cestující... No, letuškou jsem se nikdy nestala, zato mám doma pilota. Ale pravda je, že i když to manžel vystudoval, létání se nevěnuje.

Váš manžel je Chorvat. Jak jste se potkali?

Narazila jsem na něj náhodou v roce 1992 v pražském klubu Radost. Z mé strany byla láska na první pohled, ale z jeho ne. Pár let mu trvalo, než pochopil, že jsem ta pravá. (smích)

Vašim dcerám je čtrnáct a deset let. Přistupujete k nim jako vaši rodiče k vám, nebo máte na výchovu dětí jiný názor?

Mí rodiče mi dali, a dodnes dávají, lásku, oporu a jistotu, že jsou zde, kdykoli potřebuji. Já se tedy snažím, aby stejně šťastný a bezstarostný život měly moje děti. A manžel to má nastavené úplně stejně. Na druhou stranu musím říct, že jsem přísná máma. To, že se snažím, aby moje děti měly všechno, co potřebují, rozhodně neznamená, že si můžou dělat, co chtějí.

Jak zvládáte při své práci rodinu? Pomáhají vám například lístečky na lednici?

Teď už je to lepší. Holky jsou přece jen ve věku, když už leccos zvládnou samy. Já je vždy vedla k zodpovědnosti a samostatnosti. A proto jsem si jistá, že když řeknu, že mají něco udělat, nebo naopak, že něco nemají dělat, vím, že to tak bude. Mám skvělé, hodné děti. Co se týče lístečků, ty mám všude – na lednici, na skříni, na botníku, na pracovním stole... Ale píšu si je hlavně sama pro sebe, abych na něco nezapomněla.

„Nosíte“ si práci i domů? Bavíte se o politice či o volbách třeba doma u večeře?

Jak kdy. Stejně jako se můj manžel baví se mnou o jeho práci, já se s ním bavím o mé práci. Ale většinou se o tom bavíme, když jsme sami, ne když jsme s dětmi. Ovšem pravdou je, že jak jsou holčičky starší, víc se zajímají o vše. Někdy jsou jejich poznatky nebo dotazy hodně legrační a někdy velmi trefné.

Máte s manželem na politiku stejné názory?

Většinou máme stejné názory, ale někdy také ne. Například jsme se lišili v názoru na Brexit. Řekla bych, že manžel je liberálnější, než jsem já.

Víte například, jakou stranu volil?

Manžel má chorvatský pas, ale jako občan EU s trvalým pobytem v Česku má právo volit v komunálních volbách i ve volbách do europarlamentu. A jasně že vím, kterou stranu volí, a to jak v Česku, tak v Chorvatsku. Jsme spolu přes dvacet let, je asi málo, co o sobě nevíme, pokud něco takového vůbec existuje. (smích)

Coby místopředsedkyně strany jste vlastně nadřízená spousty mužů. Jak spolu vycházíte?

Máte pravdu, že se pohybuji hlavně mezi muži, ale mně to vůbec nevadí. Já nad tím ani moc nepřemýšlím. Nikdy jsem neměla problém vyjít s kýmkoli a je jedno, zda to byl muž, nebo žena. S kým jedině nechci vycházet, jsou lidé zlí, podlí a závistiví a takové ve svém nejbližším okolí naštěstí nemám.

Jste hodně aktivní na Facebooku, kde se věnujete především dění v Praze 2. Patří podle vás sociální sítě neodmyslitelně k životu?

K politickému životu bohužel ano. Pokud chce člověk prezentovat svoji práci nebo sdělit svůj názor, jsou dnes sociální sítě jedním z nástrojů. Ale určitě sociální sítě nepatří k mému soukromému životu, naopak.

V mládí jste hrála divadlo... Máte ještě dnes čas na koníčky?

Čas na koníčky si vždy udělám, možná ne tolik, kolik bych si představovala, ale udělám. A jedním z mých koníčků jsou návštěvy divadelních představení. Do divadla chodím opravdu moc ráda. Ovšem když mám volný čas, nejvíc ho trávím s rodinou.

A co nějaké nevšední přání, které si chcete dopřát, až jednou budete mít čas?

Možná se vám to bude zdát divné, ale žádnou takovou touhu nemám. Žiju teď a tady a dopřávám si, co je zrovna možné. Vůbec mě netrápí, jestli v životě něco stihnu, nebo ne. Jediné přání, které mám, je, aby moje děti byly zdravé a měly spokojený a šťastný život. A také bych chtěla mít se svým manželem hezké stáří a mít hodně vnoučat.

Co je vaší prioritou?

Moje rodina. Není v životě nic cennějšího než rodina. Mít zdravé děti, skvělé rodiče, sestru a manžela, který je váš partner, přítel, kamarád, muž, ve kterém máte vždy oporu. To je bohatství, které se nedá vyčíslit penězi.

(Autor: Šárka Schmidtová)