Česká republika patřila k zemím s nejrizikovějším vývojem veřejných financí.

Ze zprávy Evropské komise z června 2007 vyplývalo, že Česká republika patřila mezi země s nejrizikovějším výhledem veřejných financí. V té době v Evropské unii hospodařilo hůře jen Maďarsko. Mezinárodní instituce (Evropská komise, Světová banka, Mezinárodní měnový fond,...) i domácí ekonomové (včetně ČNB) opakovaně vyzývali Českou republiku k reformám veřejných financí, důchodů nebo zdravotnictví již delší dobu.

Nákladný a byrokratický stát.

Socialisté za osm let své vlády vybudovali nákladný a byrokratický stát. Prokázali, že umí dosahovat růstu ekonomiky jen za cenu dlouhodobě vysoké nezaměstnanosti a vysokého tempa zadlužování budoucích generací.

Nebezpečná kultura dluhu.

Vlády ČSSD po sobě zanechaly největší problém v podobě nebezpečného tempa zadlužování státu. Léta jsme žili kulturou dluhu – lákavou představou, že zadlužovat se je normální, bezbolestné, jednoduché. Jenže jednou se dluhy musí splatit i s úroky. A to už tak snadné není. Mohli by o tom hovořit mnozí z těch, kdo přestali být schopni splácet své dluhy a přišli o majetek. Stejně je to i se státem. Místo aby dluhy snižoval, byli jsme svědky toho, že zadlužování – navíc v době hospodářského růstu – bylo povýšeno na běžnou normu, jejímiž dopady se nemusíme zabývat. Socialistické vlády zbytečně zatížily veřejné finance stomiliardovými schodky.

Každý občan České republiky „dluží“ za stát 110 tisíc korun.

Zadlužení státu je tak vysoké, že každé dítě, které se dnes narodí, již „dluží“ za stát 110 tisíc korun. Jen na úrocích státního dluhu splácíme v současné době ročně 50 miliard korun. Za tuto nepředstavitelnou sumu by se dalo za rok postavit například 50 tisíc startovacích bytů pro mladé rodiny! Na splátku úvěru vydává dnes každý občan ročně 5 000 korun, které by mu jinak mohly zůstat.

Neudržitelný růst sociálních výdajů.

Největším problémem veřejných financí byl neudržitelný růst sociálních mandatorních výdajů; tedy výdajů, které stát musí vyplatit povinně, například ze zákona. Jejich výši významně ovlivnilo vládou ČSSD prosazené zvýšení sociálních výdajů před volbami v roce 2006. Bez jakýchkoli zásahů by jejich nárůst činil od ledna 2008 téměř 70 mld. Kč, nejvyšší meziroční přírůstek v historii. Do roku 2010 by bez reforem sociální náklady stouply celkem o 146 mld. Kč, což je mimo možnosti naší ekonomiky.

Dlouhodobě vysoká nezaměstnanost.

Minulé vlády po sobě zanechaly nepružný pracovní trh se systémem sociálních dávek, který nemotivoval lidi k co nejkratšímu setrvání v sociální síti. Výsledkem byla dlouhodobě vysoká nezaměstnanost. Nepříznivě se vyvíjel především počet lidí dlouhodobě (déle než jeden rok) bez práce, jejichž podíl dosahoval téměř poloviny. Od srpna 2002 do srpna 2006 dosahovala průměrná měsíční nezaměstnanost 515 tisíc lidí. V únoru 2004, v době hospodářského růstu, činila rekordních 572 tisíc, tedy podstatně více než dnes, v době ekonomické krize. Zatímco dnes je Česká republika zemí s šestou nejnižší nezaměstnaností v EU, ještě koncem roku 2006 se pohybovala kolem 15. místa.

Podnikání se přestávalo vyplácet.

Počet malých podniků do 50 zaměstnanců klesl koncem roku 2005 meziročně o 26 tisíc. Počet samostatně podnikajících osob klesl mezi červnem 2003 a červnem 2006 o 88 tisíc. Podnikatelé byli byrokraticky zatíženi mimo jiné minimální daní nebo registračními pokladnami.

Nestabilita ve zdravotnictví.

Za osm let vlády ČSSD se vystřídalo osm ministrů zdravotnictví, kteří nevypracovali jedinou reálnou koncepci resortu. Přeměna zkostnatělého socialistického zdravotnictví započatá v 90. letech se zastavila. Ačkoli socialisté deklarovali bezplatné zdravotnictví, skrytě zvyšovali spoluúčast pacientů v podobě doplatků za léky. Zatímco na jedné straně byly hrazeny velmi levné a pro všechny občany dostupné léky, na druhé straně mohly kombinace doplatků na důležité léky u vážně nemocných pacientů dosahovat neúnosné výše přes 10 tisíc Kč ročně.

ČSSD odkládala nutné reformy.

Socialisté neměli odvahu k reformám, které stále odkládali. Obelhávali a dodnes obelhávají veřejnost, že nejsou zapotřebí. O důchodové reformě jednali experti už od roku 2004 a navrhli doporučení, které tehdy levicové strany odmítly podpořit. Pokud by vláda ODS neuskutečnila reformu veřejných financí, byla by každá další, k níž bychom museli dříve či později přistoupit, ještě tvrdší a bolestivější.