Novinky Mediální výstupy

Evropa po pařížském masakru

Černý pařížský pátek 13. listopadu 2015 nám dal ten nejtemnější vzkaz: Islámský stát vítězí. Fanatičtí islamisté jsou ochotní zabíjet a umírat způsobem, který je pro nás naprosto šokující a nepřijatelný.

Pochopili totiž, že jejich hlavní zbraň jsme my. Pokud nás zaženou do stavu, kdy se ze strachu začneme plošně bránit všemu islámskému, rychle získají podporu milionů evropských muslimů. V Německu a ve Francii žije po pěti milionech muslimů, na Balkáně (bez Turecka) je sedmimilionová komunita, dalších šest milionů muslimů je v ostatních západoevropských státech. A v Rusku žije až dvacet milionů muslimů. Žádná legální síla by si nedokázala poradit s tak obrovskou masou lidí, pokud by byla omezena občanskými svobodami a právy, na které jsme v Evropě zvyklí. Islamisté to moc dobře vědí. Chtějí nás přinutit dobrovolně se vzdát tohoto nejcennějšího, co jsme v průběhu posledních staletí složitě a často nesmírně bolestivě získali: občanské svobody a demokracie.

Pařížský masakr není první apokalyptická islamistická akce v Evropě. V roce 2004 – symbolicky 911 dnů po útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku – zahynulo 191 osob v Madridu. V roce 2005 zahynulo 52 osob v Londýně. V Moskvě útočí islamisté pravidelně už od roku 1999 a počet jejich obětí se postupně vyšplhal na 600. Ve vší té hrůze zaniklo, že pouhý den před útokem v Paříži se podařilo na poslední chvilku rozbít poměrně rozsáhlou teroristickou islamistickou síť prakticky po celé Evropě. Jejím cílem měli být diplomaté a politici z Velké Británie a Norska. Ostatně v Paříži samotné je to letos už druhý útok.

Pokud se nechceme znovu po desítkách let vrátit do Evropy autoritářských či rovnou totalitních států, musíme přehodnotit naši ochotu bránit se. Nemluvím pouze o prosté vojenské síle. Mluvím o obraně hodnot, na kterých stojí jednotlivé národní státy. Nezajímá mě osud smluvního projektu zvaného Evropská unie, zajímá mě Česká republika. Jsme poškozená země. Ztratili jsme víru v naši suverenitu a svébytnost. Naši politici nevedou, ale odezírají ze rtů našich spojenců, bruselských byrokratů nebo ruských putinovců. Obávám se, že úplně stejně je to ve všech ostatních evropských státech. Politická bezmoc a slabost se šíří jak lavina díky nekonečným konferencím a summitům, na kterých impotentní úředníci, často bývalí nebo současní komunisti, produkují nesmyslná prohlášení a nařízení. To se vydává za ideje, za jakési evropské hodnoty. V takovém prostředí se snadno prosazují zbabělci, kterým stačí účastnit se mechanismu sdílení moci – tedy držet hubu a krok.

Nejdestruktivnější idea, která vzešla z tohoto nezdravého prostředí, byla víra v multikulturalismus. Kdosi prohlásil, že naše politická práva a svobody by měly být univerzální. Začali jsme proto šířit zvěsti o dobru a bezpodmínečné bratrství, na které mají právo všichni. Co to způsobilo, to vidíme v posledních několika letech. Přestali jsme bránit hodnoty v Evropě na úrovni jednotlivých národních států, místo toho jsme se zaměřili na ochranu lidských práv kdesi u sousedů. Jenomže oni o naše práva – a hlavně o naše svobody – nikdy nestáli. Prostřednictvím našich (!) politiků nás postupně donutili k formulaci politiky, která jde bytostně proti zájmům občanů evropských států, protože jim bere jejich svobody. Propůjčili jsme se dokonce ke zradě našich přátel a spojenců. Místo toho, abychom bránili stát Izrael, protože důvody jeho vzniku – vyvraždění milionů – nesmíme nikdy zapomenout, tak začneme povinně označovat židovské zboží jako něco opovrženíhodného.

Nyní jsme v situaci, kdy o nezbytné obraně hodnot začínají hlasitě mluvit právě ti, kteří nás dovedli až sem. Včerejší zapálení eurohodnotáři a multikulturalisté jsou dnes znepokojení stavem, ve kterém se nacházíme. Vyzývají nás k solidaritě s oběťmi násilí. Nemám nic proti tomu, když si někdo obarví svůj profil na facebooku, nebo se podepíše do kondolenční knihy. Uráží mě ale, že se ti odpovědní alespoň hlasitě neomluví: „Mýlil jsem se. Omlouvám se za to. Zklamal jsem vás.“ Copak si někdo vážně myslí, že něco takového řekne Angela Merkelová, Francois Hollande, eurokašpárek Jean-Claude Juncker nebo dokonce rudá komisařka Federica Mogheriniová? Neřekne to ani premiér vlády České republiky Bohuslav Sobotka. Místo toho zalezou na nějakou další konferenci a vydají společné prohlášení, kterému se budou týden věnovat novináři a politologové. Čert je vem. Potřebujeme se ubránit. Potřebujeme mnohem víc policistů, kteří dokáží účinně rozbíjet všechny teroristické buňky v Evropě (nejen islamistické, ale i ultralevicové a ultrapravicové). Potřebujeme být schopní nasadit tisíce vojáků všude tam, kde to my uznáme za vhodné – ať si o tom klidně OSN bude myslet cokoli. Nemluvím o humanitárních misích, ale o vojenských akcích, které budou mít za cíl zničení jakéhokoli ohrožení nás a našich spojenců. Určitě nepotřebujeme Merkelovou, Hollanda, Junckera a Mogheriniovou. A nepotřebujeme ani Sobotku.