17. srpna 2014

Poslední milionář zhasne

„Daňovým tématem“ začátku letních prázdnin bylo trvalé bydliště Petry Kvitové v Monaku, které nenechalo chladným dnešního socialistického poslance (dříve komunistu) Stanislava Humla, jehož štvalo, že má kvůli bydlišti P. Kvitové o něco méně na přerozdělování ze státního rozpočtu.

„Daňovým tématem“ druhé poloviny prázdnin je návrh na zdanění luxusu, resp. nadprůměrně majetných, kteří nedokážou přesvědčit Babišovy úředníky, že si nežijí nad své poměry.

Kořeny obou témat jsou podobné. Vycházejí z přesvědčení, že být nadprůměrně bohatý je nespravedlivé, zlé, škodící zbytku společnosti a (ve většině případů) krajně podezřelé. Proto je takové lidi dobré co nejvíce zdanit a zůstane-li jim i pak nějaký majetek, nechť před daňovými úředníky či soudci dokazují, že ho získali v souladu se zákonem. V civilizovaném právním státě musel obvykle dokazovat vinu vždy ten, kdo žaluje, ale úspěšní a bohatí jsou přeci tak velkým veřejným nepřítelem, že svoji nevinu musí dokázat sami.
 
Není divu, že se socialistický poslanec nad monackým bydlištěm P. Kvitové neudržel. Nic totiž nemůže socialisty a komunisty dráždit více než skutečnost, že lze proti jimi zaváděným a opěvovaným modelům rovnostářské a paternalistické společnosti „hlasovat nohama.“ To znamená přemístit se do země a systému, kde je úspěch odměněn nejen společenským uznáním, ale v dostatečné míře i materiálně a navíc bez rizika, že si stát z plodů tohoto úspěchu bude jejich značnou část nárokovat.
Je to právě existence možnosti hlasovat nohama, která drží socialisty ve většině světa alespoň trochu na uzdě. Jejich odvěká touha zdanit vše, co se hýbe, naráží právě na to riziko, že postiženému dojde v jisté chvíli trpělivost a přemístí se do prostředí, kde svůj čas a energii může namísto hledání únikových cest z přemrštěného zdanění a všemožných regulací věnovat např. dalšímu rozvíjení svých schopností či talentu.
 
Proč to naši socialisté neberou v úvahu, jasné není. Fenoménu hlasování nohama si byli dobře vědomi i zmínění komunisté. Proto poté, co znemožnili občanům hlasovat volebními lístky ve svobodných volbách, natáhli raději kolem naší země obludné ostnaté dráty a na dlouhou dobu znemožnili hlasovat nohama nejen těm, kteří chtěli odejít za neskonale lepšími ekonomickými podmínkami, ale i těm, kterým chyběla svoboda v tom nejobecnějším smyslu slova.
 
Je zřejmé, že v našich letních příbězích nejde přímo ani o Petru Kvitovou, ani o daňové poplatníky, kteří nabyli majetek nelegálně. V případě P. Kvitové jen těžko budeme konkurovat daňovými podmínkami Monaku. Na nelegálně nabytý majetek zase existuje už dnes v rukou represivních orgánů i soudů dostatek nástrojů, pomocí níž je možno se s ním i s jeho majiteli vypořádat. V tomto příběhu jde o mnohem více. Jde zejména o tisíce firem a fyzických osob, které mají kvůli nižším a jednodušším daním, kvůli stabilnějšímu právnímu prostředí a společenské prestiži bohatých lidí daňový domicil v zahraničí a často to nemusí být Monako, ani nikterak exotická destinace. Oficiálně známých českých firem se sídlem v některém z daňových rájů je kolem 13 000, přičemž každoročně se tento počet o několik stovek navyšuje. O ty jsme přišli a kvůli nim bychom se o nižší a jednoduší daně a méně závistivou společnost měli snažit.
 
Obludné tažení vlády proti majetným lidem jde ale naprosto opačným směrem. Můžeme čekat, že další úspěšní a bohatí nesnesou presumpci viny za svůj majetek a se svým talentem, bohatstvím, ale i útratami – které doposud u nás živí ty méně bohaté – odejdou do méně závistivé společnosti. Je nasnadě tušit, jak výkonnou, rozvíjející se a (ne)bohatnoucí společností se staneme.
 
Jan Skopeček

ekonomický expert ODS
člen výkonné rady
předseda regionálního sdružení