18. června 2015
Podlehli jsme iluzi míru a bezpečí
Rozhovor s poslankyní Janou Černochovou pro Security magazín.
Ve výboru pro obranu jste jediná žena, a když se podíváme do minulosti, počty poslankyň v těchto orgánech nikdy nebyly o mnoho vyšší. Co vás vedlo právě k této volbě? Nejsou obrana a bezpečnost spíše doménou mužů?
Máte pravdu, v minulosti tomu tak určitě bylo a já rozhodně nepatřím k těm, kteří by volali po nějaké emancipaci za každou cenu nebo po zavádění kvót pro ženy, ani v politice, ani v armádě. Na druhou stranu např. obrana není dnes již jen o fyzické síle a branná povinnost je v naší zemi již více než deset let všeobecná a vztahuje se tedy i na ženy. Mým cílem ale není někomu dokazovat, že „ženy na to mají“. Otázky obrany a bezpečnosti považuji za nadmíru důležité a svou účastí v těchto výborech se to snažím podtrhnout. Zájem o obranu vlasti a vědomí, že jako občané máme morální povinnost se na ní podílet, považuji za samozřejmé a chci jít v tomto příkladem.
Podíl občanů na obraně státu je v současné době hojně diskutovanou otázkou, hovoří se o znovuzavedení povinných odvodů. Tento návrh jste poměrně ostře kritizovala. Nicméně, nebyla by to přeci jen cesta, jak pozornost k otázkám obrany státu zejména u mladé generace obrátit? Jak jinak docílit toho, aby se neprohlubovala lhostejnost občanů k obraně země?
Nemyslím si to, naopak se domnívám, že znovuzavedení této povinnosti by mohlo situaci ještě zhoršit. Každá zákonem vynucená plošná povinnost vyvolává spíše negativní emoce. Stát by měl ale naopak usilovat o to, aby lidé byli pozitivně motivováni k tomu bránit svoji zem. Službu v armádě či jiný způsob participace na obraně je třeba popularizovat, zatraktivnit a učinit z nich otázku prestiže. A teď nemám na mysli jen kvalitní PR či finanční ohodnocení. Platforma pro zapojení širšího okruhu veřejnosti do systému obrany státu zde již existuje - jde o tzv. aktivní zálohu. Pokud by tento institut byl soustavně rozvíjen a byl funkční, pak netřeba vymýšlet žádné nové cesty. Armáda by tak měla k dispozici požadovaný „rezervoár“ pro doplňování stavů v případě ohrožení státu, který by byl kvalitně vycvičený a navíc funkčně provázaný s profesionálním jádrem AČR. Na rozdíl od nicneříkajících databází odvedenců, kteří žádný výcvik nepodstoupí a jejichž údaje získané při odvodu snadno zestarají, by u příslušníků aktivní zálohy mělo ministerstvo obrany aktuální data prakticky kdykoliv po ruce a mohlo s nimi dle potřeby pracovat.
Když se ale podíváme na současné počty aktivních záložáků, jejich faktickou spolupráci s profesionální armádou a jejich zapojení v krizových situacích, nejedná se jen o skupinu několika nadšenců, kteří tuto činnost mají jako svého koníčka?
A koho jiného by měla armáda na sebe v první řadě nabalovat, než lidi se zájmem? Právě tito lidé jsou pro ni ti nejcennější a zkušenosti ze zahraničí, z armád našich spojeneckých zemí, ukazují, že to je cesta správným směrem. Obrana země fakticky nevyžaduje zapojení všech jejích obyvatel, jak se nejspíš domnívá dnešní vedení ministerstva, ale jde o tom mít v záloze určitý počet byť ne profesionálů, tak lidí, kteří mají alespoň nějakou základní zkušenost s bojem a mohou díky své rozmanitosti v době ohrožení doplnit stavy všech nebo většiny druhů jednotek.
Skutečnost, že počty aktivních záložáků jsou v současné době nízké, nepovažuji za důkaz selhání tohoto konceptu, ale spíše za selhání stávajícího vedení armády, které bohužel k aktivní záloze přistupuje jako k nechtěnému dítěti. Namísto toho, aby jej hýčkalo a vypiplávalo, tváří se, že neexistuje.
Pojďme k aktuálním hrozbám. Expanze Ruska, náboženský fundamentalismus a Islámský stát, sílící imigrace ze třetích zemí. Máme šanci přežít?
Vše, o čem hovoříte, dokládá, jak naivní byla iluze míru a bezpečí, které značná část naší společnosti podlehla v minulých desetiletích. Myslím si, že šance na přežití tu je. Vystřízlivění, které v této době prožíváme, je natolik silné, abychom si uvědomili, že svět není bezpečný a že musíme reagovat rychle. Naše civilizace však nesmí podlehnout klamavým hlasům mesianismu a spravedlnosti vůči okolnímu světu za každou cenu. Nelze být otevřený, vstřícný a spravedlivý, když se protistrana chová naprosto opačným způsobem.
Jak tedy reagovat? Domníváte se, že například v případě Islámského státu je na místě preventivní zásah Severoatlantické aliance?
Zásah NATO v případě Islámského státu je samozřejmě problematický, neboť boj se vede na území suverénních států, které nejsou členy Severoatlantické aliance. V tuto chvíli zde považuji za důležité poskytnout maximální podporu zemím či skupinám, které čelí této hrozbě, ať již materiálně nebo formou výcviku a poradenství. Pokud by situace byla ale neúnosná, vojenský zásah nelze vyloučit.
A jakým způsobem by se podle vašeho názoru měla Evropa vyrovnat s těmi, kteří odchází bojovat do této oblasti na straně islámských radikálů? Je zde riziko jejich návratu do zemí EU, kde mohou představovat bezpečnostní hrozbu.
V tomto případě je třeba být nekompromisní a je dobře, že si to evropští představitelé uvědomují a již přijali určitá bezpečnostní opatření. Bohužel je však nepovažuji za dostatečná, protože podle posledních informací bojovníci Islámského státu zneužívají k návratu do Evropy aktuální imigrační krize a nelegálních cest z oblasti subsaharské Afriky. A v tomto ohledu považuji za vysoce rizikový nejednoznačný a váhavý postoj Unie k této přistěhovalecké vlně. Právě zde se může projevit to, jak zrádné jsou ony mesiášské tendence, o kterých jsem hovořila.
Chtěla bych zároveň zdůraznit, že bojovníci Islámského státu nepředstavují riziko pouze pro Evropu, ale že jsou velkým nebezpečím např. i pro země, v nichž se odehrálo tzv. arabské jaro. Právě v nich mohou působit jako velmi destabilizující prvek, což by hrozbu související s Islámským státem mohlo výrazně multiplikovat.
V souvislosti se sílící imigrací se vede diskuse o zavedení kvót a systému „přerozdělování azylantů“. Je váš nesouhlas s tímto návrhem kategorický, nebo si dovedete představit podmínky, za kterých by bylo možné na podobný systém přistoupit?
V tomto ohledu si neumím představit žádnou kompromisní variantu. Domnívám se, že kvóty na imigranty jsou sice jednoduchým řešením, které se však zcela záhy může všem vymstít. A nejvíc možná těm zemím, které volají po jejich zavedení, neboť bychom tím vyslali signál, že Evropa je ochotna imigračnímu tlaku ustoupit, což by mělo za následek jeho zesílení, a imigranti by si cestu do cílových zemí i přes kvóty nakonec našli.
Mgr. Jana Černochová
1. místopředsedkyně poslaneckého klubu PČR
starostka
členka regionální rady
starostka
poslankyně PČR
1. místopředsedkyně poslaneckého klubu PČR
