Novinky Mediální výstupy

Česko se musí postavit a říct Bruselu dost

Jan Zahradil svůj dospělý život spojil s Občanskou demokratickou stranou, je jejím zahraničněpolitickým expertem, třetí volební období ji zastupuje v Evropském parlamentu. První místopředseda ODS je obhájcem národních států a tvrdým odpůrcem federalizace Evropy. Podle něj by se Česká republika měla kvůli vnuceným kvótám obrátit na Evropský soudní dvůr podobně jako Slovensko.

 

Česká vláda prostřednictvím svého ministra vnitra hlasovala proti kvótám. Proč si ODS myslí, že uprchlickou záležitost neřeší s dostatečnou razancí? 

Vláda v ní určitě zaujímá postoje, jež se dají podpořit. Celkově to ale nedotáhla do konce. Naše hlavní výtka je, že se po prohraném hlasování vzdala a nesnaží se rozhodnutí o kvótách zvrátit, soudně ho napadnout. Na rozdíl od slovenské vlády nevydává politický signál, že není ochotná ho respektovat, což možné je, neboť nejde o legislativní akt, takže jeho neplnění nemůže vést k sankcím. Druhá věc, která mě trochu děsí, je to, co vyplynulo z aktuálního rozhovoru státního tajemníka Prouzy pro týdeník Respekt, v němž říká vlastně pravý opak toho, co premiér Sobotka. 

Tomáš Prouza ale obratem sdělil, že jeho slova byla zkreslená a vytržená z kontextu. Proč pravé ruce premiéra nevěřit, že Česko nestálo o to, aby se o kvótách rozhodlo již na radě ministrů vnitra? 

Pokud jde o pana Prouzu, kolují kuloární informace, že právě on zrazoval Bohuslava Sobotku od tvrdého postoje a prosazoval, abychom s kvótami souhlasili. Rozhovor v časopise sice nyní může rozporovat, ale spíš si myslím, že nechtěně řekl něco, co se zakládá na pravdě. 

I kdyby to tak bylo, nemluví to spíš ve prospěch státního tajemníka pro evropské záležitosti? Neboli se vás jako znalce bruselského prostředí ptám, zda si myslíte, že nekompromisně odmítavý postoj ke kvótám by něco znamenal a byl schopen cosi změnit? 

Znamenal, určitě ano. Vzhledem k tomu, že už jsme poněkolikáté svědky toho, jak se krize využívá k politickým a ideologickým cílům, konkrétně ke snaze posunout pravomoci směrem do Bruselu, je na čase, aby se nějaká země postavila a řekla dost. Česká republika je v rámci EU nejmenší z velkých nebo největší z malých, a když zformuluje jasné stanovisko, určitě to není bezvýznamné. 

Slovensko se povinnému přerozdělení 120 tisíc uprchlíků vzepřelo, oznámilo, že bude Evropskou komisi žalovat… 

A já se ptám, proč totéž nedělá Česká republika? 

A já namítám, v čem si Slovensko pomůže, kromě toho, že bude za kverulanta a nespolehlivého člena EU? Evropská socialistická strana dokonce naznačila, že pozastaví členství Ficova Smeru. Jaký má smysl jít hlavou proti zdi v otázce, na níž se shodlo třiadvacet členů EU? 

Ten většinový postoj je ale špatný a je­-li vláda přesvědčena, že je něco chybného, má využít všechny opravné prostředky, ne se podvolit při prvním přehlasování. To, že se někdo v Bruselu a Berlíně bude na českou vládu mračit, je naprosto bezvýznamné v okamžiku, kdy hovoříme o precedenčním případu přehlasování v záležitosti, která se týká samé podstaty státní suverenity. Vláda má veškeré důvody, aby se chovala tvrdě a řekla, že takhle se v EU jednat nesmí a nebude. Ona to ale nedělá, což je hlavní výtka, kterou vůči ní směřuji. 

Nedělá to třeba proto, že má své diplomatické zdroje a je si vědoma, že takový postoj jí nebude k ničemu platný? Velké státy včetně Polska, které se na poslední chvíli odlouplo od visegrádské čtyřky, si zkrátka díky Lisabonské smlouvě demokraticky prosadily svou. Nebylo by férovější říct, že tento mechanismus nám nevyhovuje, a proto na základě referenda zahájíme proces postupného opouštění EU, jak navrhuje Václav Klaus? 

Pokud vím, Václav Klaus chtěl dělat referendum ex post o přijetí kvót, což považuji za trochu zvláštní nápad, neboť plebiscit se většinou koná o něčem, co se teprve stane, ne o tom, co už proběhlo. Tak daleko jako k vystupování z EU bych nešel. Vládě by se ale mělo rozsvítit červené světýlko a ODS bude na zasedání sněmovny prosazovat usnesení, jímž vládu vyzve k zamyšlení nad postavením České republiky v EU, jeho nové definici a vymanévrování z cesty směrem k evropskému superstátu. 

Jak něco takového můžete chtít po vládě, která si ve svém Programovém prohlášení vytyčila narovnání vztahů s Bruselem a odhodlání stát se součástí integračního jádra EU? 

My to po ní musíme chtít, protože politika integračního jádra, kterou reprezentují pánové Prouzové a podobné figurky spíš evropských než českých byrokratů, je vadná. To, že se vláda přihlásila k záměru být součástí hlubší evropské integrace, je špatně. Hlasování o kvótách je z tohoto pohledu symbolické a vládu by to mělo přimět k předefinování vlastní pozice a opuštění nesmyslného cíle. Také by měla využít příležitosti, kdy se v souvislosti s členstvím Velké Británie otevřou evropské smlouvy, a nalézt prostor k vyjednání výjimek z některých integračních politik. 

Budete v tlaku na vládu využívat určitého názorového rozkolu uvnitř koalice? Je evidentní, že šéf ANO Andrej Babiš má na řešení migrantského přílivu daleko radikálnější názor než předseda ČSSD. Podle něj nejen v tom evropské struktury zcela selhaly. Stěžuje si i na lhostejný postoj k jeho návrhu na zavedení celoevropského opatření proti daňovým únikům, tzv. reverse charge. Andrej Babiš je zkrátka momentálně na unii naštvaný. Mluvil jste o tom s ním, nebo s panem Teličkou? 

Neřekl bych, že pan Telička nebo vůbec europoslanci hnutí ANO jsou typickými představiteli názorů, které ve vztahu k EU reprezentuje pan Babiš. Koho vlastně do Bruselu poslal, si ale bude muset vyřešit on sám. Rozhodně nejsem fanoušek pana Babiše, který má sto a jednu nectnost, nicméně na evropskou politiku se podle mého názoru dívá realisticky – na rozdíl od některých ministrů ČSSD a KDU-­ČSL, kteří jsou natolik pod vlivem svých nadnárodních stran, evropských lidovců a socialistů, že už mají klapky na očích. Andrej Babiš ještě neprošel politickým školením mužstva a la Brusel, je schopen věci vnímat v širších souvislostech, uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. Jakkoliv jsem kritikem střetu jeho zájmů a oligarchizace politiky pod jeho vedením, v evropských otázkách mu dávám za pravdu. Týká se to i vztahu k euru, kdy řekl, že dokud bude ministrem financí, Česká republika evropskou měnu nepřijme. 

Říkáte, že bychom se neměli snažit dostat do integračního jádra EU, ale zároveň, že vystoupení z unie není na pořadu dne. 

Zatím. 

Aha. Kde tedy vidíte postavení ČR v Evropě? 

Vláda by si především měla prostudovat čtyři reformní balíčky, s nimiž přichází Velká Británie v rámci přípravy na referendum o setrvání v EU. V úvahu připadají dva podněty. Prvním je lepší právní postavení pro země, které nejsou členy eurozóny a ani se jimi nechtějí stát. Česká republika by si měla buď vymoci trvalou výjimku pro euro, nebo usilovat o zrovnoprávnění nečlenů eurozóny. Druhou věcí je odstoupení od ustavení, že Evropská unie směřuje k modelu ever closing union – stále užší unie. To by nám umožnilo neúčastnit se některých integračních politik. 

Není ale řešení zauzlené mezinárodněpolitické situace, které dominuje nebezpečí v podobě Islámského státu, úplně opačné? Nenastal historický okamžik, kdy by měla EU mluvit jedním hlasem a konečně se stát důstojným partnerem Baracka Obamy a Vladimira Putina, eventuálně čínského prezidenta Si Ťin­pchinga? Neměla by Evropa právě teď formulovat společnou zahraniční, bezpečnostní i azylovou politiku a prosazovat ji všemi dostupnými prostředky, proměnit se v silný celek, za nějž by mluvil jeden prezident a ministr zahraničí? 

Na tuto koncepci absolutně nevěřím, vnímám ji jako velkou utopii a sociálně inženýrský experiment, který se snaží ze svazku 28 zemí vytvořit nějaký kvazi stát s jedním parlamentem, vládou, prezidentem. V minulosti se mnohokrát ukázalo, že to nefunguje, že v krizích je vždy víc slyšet hlas národních politiků. Loajalita lidí se vždy víc vztahuje k národním státům než k fiktivní evropské úrovni. Je to tak vnímáno i ve světě. A stejně to chápou potenciální azylanti. Neříkají, že chtějí do Evropy, ale do Německa nebo do Švédska. 

Není to kvůli vstřícnosti a vysokým sociálním dávkám, které tyto země nabízejí? 

Je velmi pravděpodobné, že je motivuje benevolentní azylová politika a finanční benefity s ní spojené. Zároveň je zřejmé, že pro běžence Evropa není jakási fiktivní evropská úroveň, ale jeden dva konkrétní státy. Evropská unie zkrátka nemá pověst vnitřně soudržné entity. Ani ji mít nemůže, protože by to bylo v naprostém rozporu s tím, jak se Evropa vyvíjela v posledních třech stoletích. To se nedá změnit během padesáti let pomocí uměle řízené integrace shora. 

Pak je ovšem nutné smířit se s tím, že globální krize typu Sýrie nebo Ukrajiny budou řešit americký a ruský prezident, kteří si k tomu možná občas přizvou německou kancléřku. 

Nebo britského premiéra. To je samozřejmě pravda a tak to skutečně funguje. Odpovídá tomu i složení Rady bezpečnosti OSN, které reflektuje mocenský statut národních států. Není tam zastoupena Evropská unie, ale Francie a Británie. Jakkoli si to někdo přeje, tyto země se svého hlasu nevzdají ve prospěch fiktivní EU, kterou by reprezentoval nějaký politik z Lucemburska. Preference silné EU vychází z ideologické předpojatosti vůči národnímu státu. Část české intelektuální elity říká, že důrazem na jejich rozhodující roli bychom se vraceli někam do 19. století a že z národních států vychází veškeré zlo a války. To však není pravda. Národní státy byly nositeli liberalismu, demokracie, osobních svobod a lidských práv. Stavěly se proti polofeudálním nadnárodním říším, které zapáchaly středověkem. Nešlo o žádnou reakcionářskou zpátečnickou jednotku. 

Jistě ne, idea národního státu tehdy byla synonymem pokroku, což neznamená, že s vyhroceným nacionalismem není radno si zahrávat. Nikdy jsem nechápala, proč ODS, která vždy měla proevropské voliče, v kampaních vykreslovala Česko jako ostrůvek obkroužený nepřátelskou Evropou a odmítala hlubší integraci EU. Dokonce bych řekla, že se nezříkala plutí na populistických až xenofobních vlnách. Má podpora podobných tendencí patřit do výbavy moderní politické strany? 

To musím odmítnout. Když se mluví o xenofobii nebo radikálních náladách, je zapotřebí podívat se spíš na pana Konvičku nebo Okamuru. My tento slovník rozhodně nepoužíváme. Nikdo z ODS v poslední době nehovořil o uprchlících v pejorativním smyslu, nedělal z nich potenciální teroristy a nevytvářel konspirační teorie o řízené islámské invazi. My pouze říkáme, že tady jsou určité specifické zájmy, které je třeba ošetřit, protože hlasováním na Radě ministrů byly narušeny. Česká republika není o nic horší než ostatní země EU, máme jen jinou historii. Nebyli jsme nikdy koloniální mocnost jako Británie nebo Francie, nepostavili jsme svůj ekonomický výkon na dovozu levných gastarbeitrů jako Německo. Naše zkušenost ze soužití s velkými skupinami etnik přicházejícími z mimoevropských oblastí je omezená. Velká část české populace, která je nyní konfrontována s tímto problémem, se cítí nejistě, nekomfortně, čímž vzrůstá napětí ve společnosti.

To je zcela přirozené a občanům tyto obavy nelze vyčítat. Jim ne. Politické elity jsou tu ale od toho, aby trpělivě vysvětlovaly, jak se věci mají a že ne každý uprchlík je džiháddista. 

To nikdo z ODS neříká, od toho je tu pan Konvička. Momentální situace je ale nová, jde o mimořádně velké množství lidí přicházejících z civilizačně a kulturně odlišného prostředí, někteří z nich mohou být a jistě jsou nositeli velmi radikálních myšlenek, takže ostražitost je na místě. Nazývám to principem předběžné opatrnosti. My ho dodržujeme třeba při ochraně životního prostředí nebo spotřebitele, kdy přijímáme jistá opatření s předstihem. I v tomto případě musíme předběžně minimalizovat rizika, která z migrace mohou plynout. Stát musí mít suverénní právo rozhodnout, kolik a jakých lidí přijme na svém území, bude je hostit a poskytne jim dočasnou ochranu či azyl. Nemůže si to nechat nadiktovat nějakou koalicí vzniklou ad hoc v Bruselu jenom proto, že Německo aktuálně potřebuje vyřešit problém, který mu způsobila paní Merkelová svým naprosto bezprecedentním pozváním všech běženců. 

Když mluvíte o opatrnosti, je podle vás žádoucí i vůči Číně, které v posledním roce otevíráme dveře dokořán? Nebojíte se, že se jednoho dne probudíme do stavu, kdy čínské polostátní firmy budou vlastnit půlku naší republiky? 

Možná teď řeknu něco, co bude v rozporu s míněním některých mých spolustraníků, ale mně se asijský zájem o Evropu líbí. Přítomnost asijských komunit v Evropě vnímám jako stabilizující prvek, protože nepřinášejí žádné radikální ideologie či náboženství. Projevuje se to i na velmi dobrém soužití české a vietnamské komunity. Jsem rád, že u nás žije tolik Vietnamců, neboť vyznávají hodnoty jako cit pro společenské uspořádání, hierarchii, silný smysl pro rodinu, pracovní morálku, důraz na vzdělání, to vše jsou věci, které jsme my možná trochu poztráceli a mohli bychom se jimi inspirovat. Myslím, že to můžeme vztáhnout i na ostatní asijské národy, líbí se mi jihokorejské investice do letecké dopravy a automobilového průmyslu a nic nemám ani proti vstupu čínského kapitálu. Nebojím se toho, že by nás Čína takzvaně koupila. Pokud se daří z desetimilionové středoevropské země dělat jisté předpolí pro čínský nástup do Evropy, povznáší to Českou republiku z tříště postkomunistického světa a já proti tomu nic silného říkat nebudu. 

Čili v tomto ohledu máte pro prezidenta Miloše Zemana, který cestu do Číny otevřel, jen slova chvály? 

Pan prezident by to asi neměl přehánět s tím, že bude Čínu navštěvovat dvakrát ročně, mohl by jezdit i někam jinam – pokud vím, s americkou administrativou se ještě nesetkal – takže jistá vyváženost je určitě žádoucí. Není také nutné, aby se účastnil různých ceremonií a vojenských přehlídek, ale pokud jde o byznys, skutečně proti jeho aktivitám nic nemám. Ohrožení národní identity nebo suverenity ze strany Číny necítím. 

ODS díky postoji vůči uprchlíkům sbírá politické body, což nemyslím pejorativně. Zkrátka jste se v tom potkali s velkou částí obyvatelstva. Vydrží vám to souznění až do roku 2017, kdy budou sněmovní volby? 

Nebudu se teď bušit v prsa, protože náš propad byl tak velký, že jakákoliv cesta nahoru je těžká a bolestná a jde to spíš po desetinách procent. Nicméně nějaký trend tu je, v jednom průzkumu už jsme konečně překonali dvoucifernou hranici, takže kladný vývoj existuje. Nejde ale jen o uprchlickou krizi. Měl jsem slova uznání pro pana Babiše ohledně jeho evropské politiky, ale jsou oblasti, kde se spolu tvrdě střetáváme. Jde o modelování podnikatelského prostředí, boj o registrační pokladny. To v našem zviditelnění také hraje roli. Kdybychom to chtěli dělat prvoplánově a populisticky třeba v souvislosti s uprchlickou krizí, asi bychom volili slovník pánů Konvičků a podobně. Dokud ovšem do toho budu moci mluvit, tak se k tomu nikdy nesnížíme. Na tuto problematiku je nutné se dívat rozumně, realisticky, nepropadat hysterii a lidi zbytečně neplašit. Vrátí­li se něco ODS v kladném slova smyslu, tak to, co jsme o Evropské unii říkali už před dvanácti lety. Tehdy jsme byli za izolacionisty, nacionalisty, antievropany a šiřiteli politiky, která nikdy nebude mít úspěch. Teď se ukazuje, že spousta věcí, které jsme tenkrát formulovali, je pravda. A já doufám, že to povede k předefinování českého uvažování o Evropské unii a roli naší republiky v ní. Myslím, že v tom ODS najde svoje důstojné místo. 

(Autor: Kateřina Perknerová)