Novinky Mediální výstupy

 

 

Česká republika před touto vážnou situací rozhodně nezavírá oči. ODS, tedy strana, kterou reprezentuji, dává, zejména v případě uprchlíků před válečným konfliktem v Sýrii, přednost řešení přímo na místě. V Turecku je v tuto chvíli v současné době milion a půl uprchlíků, v Libanonu to je zhruba jeden milion. Aniž bych to chtěl jakkoli snižovat, tak několik desítek uprchlíků, které Česko přijme, představuje pouze symbolickou pomoc. Daleko více proto podporuji záměr vlády vyčlenit 100 milionů korun na logistickou a humanitární pomoc v uprchlických táborech v konkrétních lokalitách a regionech. Zdá se mi to smysluplnější, než přivézt sem několik desítek imigrantů s nejistou perspektivou, zda tu budou moci zůstat či ne.

 

 

 

To byla ovšem imigrace zcela jiného charakteru. Zde se jedná o skutečně velkou migrační vlnu z oblastí, které jsou od Evropy kulturně i civilizačně velmi odlišné. Tak to zkrátka je a nemůžeme si politicky korektně namlouvat, že tomu tak není. Mnoho uprchlíků, kteří najdou trvalý azyl na území EU, může v budoucnu, třeba i v druhé či třetí generaci, působit ve společnosti problémy a rozdělovat ji, jak nyní vidíme například ve Francii či Německu. Česká republika by v tomto měla zůstat velmi opatrná a ostražitá. Určitě je nezbytné poskytovat humanitární a lékařskou pomoc v oblastech postižených válečným konfliktem, či možnost krátkodobého pobytu v Česku. Ale nemyslím si, že by občanská válka měla zakládat právo uprchlíků na získání přechodného či trvalého pobytu v České republice či dokonce českého občanství.

 

 

 

Česká republika by měla zůstat v přijímání uprchlíků spíše rezervovaná, a to zejména v otázce udělování trvalého pobytu či občanství. Řeknu vám jeden konkrétní příklad. Vedle mě sedí má asistentka, která je původem z Vietnamu. Žije zde od svých tří let a prošla tu všemi stupni vzdělání. Svým vychováním a povahou je tedy Češka. České občanství však dostala teprve loni, po více než dvaceti letech života v ČR – až poté co prokázala, že je skutečně součástí české společnosti. A pokud takto přistupujeme i k národnostní menšině, která je poměrně dobře integrována do české společnosti, tak by nebylo správné, aby zde jiná skupina lidí měla nějaká privilegia jen proto, že v jejich zemi zuří válečný konflikt. A aby zde tito lidé automaticky dostávali povolení k trvalému pobytu či státní občanství.

 

 

Česká společnost podle mě není v evropském průměru nějak výrazně netolerantní. To, co se teď celkově děje kolem muslimů v České republice je tak trochu hysterická reakce. Muslimové v Česku tvoří pouze 0,1 % obyvatel a hysterie, která se kolem tohoto problému objevuje, je zkrátka neadekvátní. Měli bychom se pokusit společnost uklidnit a ukázat, že pokud se zde objeví jakýkoli radikál či extremista, máme nástroje na to, jak ho „ošetřit“.

 

 

Myslím, že bychom raději měli důsledněji vyžadovat po státních orgánech, jako je policie, státní zástupci a soudy, aby využívaly současnou platnou českou legislativu a postihovaly veškeré trestné činy, které nabádají k násilí či nenávisti mezi občany. Pokud jdeme tvrdě po pravicových radikálech a neofašistech, jako například po Dělnické straně, tak musíme stejně tvrdě postihovat i ostatní případy tohoto typu. Například pokud někdo pronáší projevy, ve kterých propaguje násilí proti skupině obyvatel či například fyzické tresty, které nejsou v souladu s českým právním řádem. Mám pocit, že státní orgány se trochu bojí, že by případný postih a zákrok byl hned zpolitizován. Nicméně odpovídající legislativu v Česku každopádně máme, a zkrátka ji musíme začít využívat.