Novinky Mediální výstupy

Rozhovor s premiérem Petrem Nečasem o tom, co čeká Česko v roce 2012.

Bude rozhodování o půjčce 90 miliard korun na záchranu předlužených evropských států zlomem v životě vaší vlády?

Nedával bych tomu takový fatální rozměr. Navzdory tomu, že jedna skupina říká, že když odmítneme půjčit peníze, staneme se letadlovou lodí Ruska a skončíme v politické izolaci. Druhým krajním názorem je, že bychom neměli peníze půjčovat za žádnou cenu, protože zvýšíme svůj státní dluh, což je odborně nesprávné.

Kam se řadíte vy?

Především tyto úvahy o půjčce nejsou uzavřeny a mají určitou dynamiku, takže všechno může být ještě jinak. Na druhé straně vím, že jsou zde objektivní důvody, proč tak velkou částku nepůjčovat. Kdybychom sečetli všechny potenciální závazky k Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), znamenalo by to čtvrtinu všech státních rezerv a silnou závislost České národní banky na MMF. Navíc zde vznikají nerovnoprávné podmínky mezi členy a nečleny eurozóny. Státy, které platí eurem, natáhnou ruku pro tyto prostředky k Evropské centrální bance, kdežto my musíme sáhnout do vlastních devizových rezerv.

Ekonom Pavel Kohout nedávno napsal, že touto půjčkou nebude v první řadě zachraňováno euro nebo zadlužené státy. Je to prý jen clona pro sanaci západoevropských bank, jež jsou na tom špatně. Vnímáte to podobně?

Je jasné, že většina dluhopisů zadlužených zemí je v rukou soukromých investorů, tedy bank. Podívejte se na to však jinak. Půjčka má být ve výši 200 miliard eur. Z toho 150 miliard má jít ze zemí eurozóny a 50 miliard ze států mimo eurozónu. Uvědomte si, že za první tři měsíce roku 2012 jen Španělsko a Itálie budou potřebovat prodat dluhopisy za 248 miliard eur. Na tom vidíte, že 200 miliard eur pomoci je částka, která prakticky nic neřeší.

Nenachází se tedy Evropská unie ve fázi jako Spojené státy v létě 2008, když vypukla finanční krize a některé banky potřebovaly sanovat? Zatímco Američané nějakým způsobem bankovní krizi vyřešili, tlačí Evropa své dluhy stále před sebou. Nebo alespoň státy typu Řecka.

Rozhodování ve věci Řecka jsem nikdy nepovažoval za příliš šťastné, ale to nemá nyní smysl rozebírat. Musíte si uvědomit, že stabilita finančního sektoru je pro Evropu mnohem důležitější, protože sektor průmyslu a služeb je založen na bankovním úvěrování, nikoli na emisích akcií jako v Americe.

Myslíte, že to před třemi lety Američané vyřešili správně?

To ukáže čas. Já se kloním spíše k těm hlasům, jež říkají, že zvolená opatření spíše ekonomiku poškodila, ale to je takové ex post hodnocení. Nezapomeňte, že Spojené státy se velmi vnitřně zadlužily. Žádný oběd není zadarmo.

Vraťme se k předluženým evropským zemím. Myslíte, že poskytnuté úvěry skutečně vyřeší finanční problémy států, aniž by měly vlastní měnovou politiku nebo možnost vyhlásit bankrot? Nepřipomíná to pokus o zvedání cihly, na níž stojíte?

Upozorňuji vás, že nemluvíte s nezávislým finančním analytikem, ale předsedou vlády členské země Evropské unie. Kritizovat zadluženost jednotlivých zemí by nebylo taktní.

Dobře, alespoň v obecné rovině: vezměme, že krokem A je snížení dluhů států. Co je tím krokem B, aby tyto státy začaly fungovat bez podpory jiných zemí?

Skutečně dlouhodobým a systémovým řešením je obnovená konkurenceschopnost států. Mluvili jsme o Řecku, jehož objem vývozu představuje šestinu českého a země vlastně žije ze služeb v oblasti cestovního ruchu a služeb. Odpovídá tomu mzdová úroveň, trh práce a celková výkonnost ekonomiky? Pokud ne, tak tyto země budou za pár let znovu ve stejných problémech. Čili jako dlouhodobé řešení vidím schopnost prosadit se na světových trzích. Klíčové je dokončení vnitřního trhu v Evropské unii.

Copak už není?

O Evropské unii se sice mluví jako o oblasti, kde funguje volný oběh zboží, služeb a pracovních sil, ale spadá sem jen asi 40 procent vnitřního trhu. Pro Česko republiku jako zemi závislou na vývozu do EU je důležité, aby tento poměr byl ještě vyšší.

Jak se omezený vnitřní trh projevuje?

Vzpomínáte si na kampaň proti polským instalatérům v době francouzského referenda o evropské ústavě? Pro české podnikatele je velmi obtížné prosadit se na trhu Evropské unie se svými službami, protože zde působí různé netarifní překážky a skryté prosazování národních výrobců a dodavatelů. Takže dokončení vnitřního trhu považuji za náš hlavní cíl.

Na co jste myslel, když jste slyšel závěry posledního summitu Evropské unie, který vyzývá k přísné rozpočtové politice?

Cítil jsem obrovskou satisfakci, protože všechna opatření v rámci protidluhové brzdy jsme v ODS prosazovali už léta. Ještě po volbách v létě 2010 se nám někteří koaliční politici za myšlenku vzniku například finanční ústavy vysmívali a brali to jako velký koaliční ústupek a dnes je to jedním z ekonomických cílů zemí Unie.

V roce 1988 Margaret Thatcherová ve svém slavném projevu v Bruggách prohlásila, že nevyháněla z Británie socialismus dveřmi, aby se jí tam dostal zpět oknem přes evropská opatření a direktivy. Není to dnes naopak? Nevycházejí z Bruselu spíše impulsy k přísnější rozpočtové politice?

To ovšem není výraz svobodné vůle eurounijních elit, ale prosté nezbytí. Jak se říká, přišla bída na kozáky. Tváří v tvář hrozbě krachu vám nic jiného nezbývá než být rozpočtově odpovědný.

Nemůže přísná rozpočtová politika vyvolat nepřátelství mezi evropskými státy ve stylu Němci nám zase diktují?

Existují státy eurozóny typu Nizozemska, Švédska nebo Finska, které rozpočtovou zodpovědnost razí ještě silněji než Německo. Čili spojovat si vyrovnané finance s Německem je velký omyl a Německo se, zaplaťpánbůh, jen chová odpovědně. Mým cílem je, aby do této skupiny byla časem započítávána i Česká republika.

A strašák Německa?

Jestliže někdo po daňových poplatnících z evropského Severu chce, aby platili dluhy evropského Jihu, nemá právo používat historické argumenty typu, že Němci někoho za války okupovali.

V minulosti se velké dluhy odepisovaly velkou infl ací nebo válkami. Hrozí dnes něco takového?

Od napoleonských válek je nejpoužívanější metodou srovnávání dluhů inflace, tedy tisk peněz a jejich znehodnocování. Když se podíváme, co dnes dělá americký Fed nebo britská Bank of England, popřípadě k čemu je tlačena Evropská centrální banka, zjistíte, že tato metoda je v rozumnějších podobách aplikována i dnes.

Budou se ty rotačky točit stále rychleji?

Pevně věřím, že ne. Je však rozdíl, jestli zvýšíte infl aci z 1,8 na tři procenta, což je nepříjemné, ale snesitelné. Anebo jestli ji zvýšíte na šest nebo sedm procent.

V politice jsou důležité symboly. Nedávno proletěla novinami fotografi e, na níž stojí prezident EU Rompuy, šéf Evropské komise Barroso a mezi nimi ruský prezident Medveděv. Celý náš dospělý život by popiska pod fotkou byla v tom smyslu, že Evropská unie dala Rusku na něco peníze. Tentokrát tam bylo sdělení, že naopak Rusko půjčuje Unii několik miliard eur na řešení jejích problémů. Znamená to, že Evropa je v takovém úpadku, že si musí půjčovat právě od Ruska?

Vidím to tak, že evropské země se dostaly do slepé uličky své ekonomické politiky. Její podstatou byl sociální stát, který držely i za cenu vysokých defi citů veřejných rozpočtů. V porovnání se situací před dvaceti lety došlo k určité ekonomickopolitické konsolidaci Ruska. Hodně k tomu přispěly také vysoké ceny energetických surovin, jejichž je Rusko největším vývozcem. Výsledkem je fotografie, o níž jste mluvil.

A co za dalších dvacet let?

Pokud se Evropská unie vzpamatuje, tak jsem přesvědčen, že půjde o historický moment.

Ještě k Rusku a obrazu této země u nás. Jak hodnotíte výroky vašich kolegů, kteří tvrdili, že když nepůjčíme 90 miliard Mezinárodnímu měnovému fondu, dostaneme se do náručí ruského medvěda?

Tyto argumenty by mohly soutěžit o politicky nejpitomější výroky roku 2011. Pokud se podíváme na provázanost některých členských zemí EU s Ruskem, typu Německa nebo Itálie, tak bych v duchu této logiky musel mluvit o jejich závislosti, což je – jak víte – nesmysl.

Podívejme se nyní na výroky vaší vlády. Když člověk poslouchá některé ekonomické ministry, dala by se jejich ekonomická doktrína shrnout do slov: podívejte, jací jsme pašáci, když dokážeme škrtat jakékoli výdaje! Co je ale váš skutečný cíl? Uškrtat se k smrti?

Uznávám, že někteří lidé některé kroky prezentují jako jistý druh ekonomického masochismu a touto formou chtějí upozornit na nepříjemné ekonomické dopady reforem. To je samozřejmě jen prostředek. Cílem je být modernizovanou zemí s vyrovnanými veřejnými financemi, jež je schopna obstát ve světové konkurenci.

Jaký je váš ideál v deseti větách? Jak by měl vypadat český stát, až odejdete z premiérské funkce?

Měla by to být moderní evropská země založená na práci kvalifikovaných lidí. Ekonomiku by měly táhnout obory s vysokou přidanou hodnotou, schopnou obstát na evropských, ale i světových trzích. Mou vizí je liberální společnost, jež se stará o potřebné a je otevřená mobilitě mezi různými sociálními vrstvami. Současně sem láká talentované lidi odjinud, kteří jsou ochotni spojit osud svůj a svých dětí s touto zemí.

Jaké státy vás inspirují?

Už v minulém volebním období jsme navázali velmi dobré vztahy se švédským kabinetem premiéra Fredrika Reinsfeldta, jemuž jsme v roce 2009 předávali evropské předsednictví. Mimochodem, Švédsko je příkladem i v hospodářství, přestože i ono prošlo bankovní krizí, ale dnes je konkurenceschopné, především díky pružnému trhu práce.

Inspiruje vás švédský premiér také tím, že se staví odmítavě k půjčce Mezinárodnímu měnovému fondu, popřípadě, jak si chce Švédsko ponechat svoji měnu?

Česká republika je v některých zahraničních médiích řazena ke skupině zemí tzv. CHUKS, což je zkratka pro Česko, Maďarsko, Spojené království a Švédsko. Tyto čtyři země si drží nejen svou měnu, ale na posledním summitu Evropské unie nenaskočily na mezivládní dohodu o vyšší integraci. Na podzimním kongresu ODS jsme přišli s myšlenkou, že eurozóna se od našeho vstupu do Evropské unie natolik změnila, že přijetí evropské měny musí předcházet referendum. Když nás novináři kvůli tomu obviňují, že jsme euroskeptici, odkazuji je na Švédsko, které to rovněž udělalo.

Mají země trojúhelníku, řekněme Praha–Stockholm–Londýn, ještě něco společného?

Všechny kladou důraz na dokončení vnitřního trhu a myslí si, že společný trh je důležitější než společná měna. Británie a Švédsko jsou pro nás také inspirací tím, že jde o otevřené a proexportní ekonomiky. Na rozdíl od Česka jsou však zaměřeny i mimo trhy Evropské unie, což je dnes hodně důležité. Šanci mají jen ti, kteří jsou schopni se prosadit v širším teritoriu globalizované ekonomiky.

Co říkáte názorům, že se Británie izoluje od Evropské unie?

Nesouhlasím s tím. Izolace Británie navíc není v českém zájmu, protože jde o zemi, jež chce v EU vybudovat skutečný vnitřní trh a dělá rozpočtově odpovědnou politiku. Všimněte si, že německá kancléřka na rozdíl od francouzského prezidenta používá na adresu Británie mnohem měkčí výrazy.

Co vám v roce 2011 udělalo největší radost?

Že jsme dokázali překonat problémy uvnitř české vládní koalice. Výsledkem bylo, že jsme na podzim dokázali přijmout a odhlasovat základní balík reforem, jež začnou platit od ledna 2012, popřípadě od roku 2013.

Jakých tří věcí si nejvíce ceníte?

Za klíčové považuji posuny v důchodové reformě, což je z dlouhodobé perspektivy důležité. Také jsme začali, i když pomale a opatrně, reformovat zdravotnictví. Média si málo všímají, že díky opatřením z let 2007–2008 na trhu práce a v sociální legislativě máme stabilně pátou až šestou nejnižší nezaměstnanost ze 27 zemí Evropské unie. Navzdory tomu, že nepoužíváme nástroje typu zkrácené pracovní doby jako Rakousko a Německo, které si tím nezaměstnanost uměle snižují. Až do roku 2006, tedy za sociálně demokratických vlád, jsme byli na šestnáctém místě. I na tomto případu se ukazuje, že reformy fungují a přinášejí výsledky. 

(Autor: Bohumil Pečinka)