20. prosince 2011

Odešel puntičkář, náčelník Čechů

Před i po sametové revoluci byl Alexandr Vondra jedním z nejbližších spolupracovníků Václava Havla – jezdíval za ním na Hrádeček, organizovali spolu petici Několik vět, chodili na jednání s komunistickými pohlaváry. Vondra dělal do roku 1992 Havlovi poradce, pak se setkávali jako prezident a diplomat. V posledních letech se ale jejich cesty vzdálily, to když Vondra začal budovat kariéru v ODS. Blízkými přáteli však zůstali: "Byl to bohém, ale zvláštní, měl totiž rád pořádek," vzpomíná ministr obrany na svéh

Pro vás musel být poslední rok docela náročný, přišel jste o řadu přátel z disentu.

Bolí to, protože když jsme já nebo Václav Havel nebyli ve vězení, tak jsme se vídali ve třech takřka denně ještě s Jirkou Křižanem. Organizovali jsme Několik vět. A Jirka odešel loni na podzim, teď odešel Havel. Tento rok navíc začal smrtí Jiřího Dienstbiera v lednu. Těžký rok. Věděl jsem, jak na tom Václav Havel zdravotně je, byl jsem za ním na jaře ve Střešovicích, když ho tam v těžkém stavu odvezli. Věděli jsme, že jeho pozemský příběh končí, akorát nikdo nevěděl kdy. Při jeho chatrné postavě a té skromnosti měl tuhej kořínek. Přestože to člověk čekal každý týden, tak jsme si to se ženou oplakali.

Vy jste se s Václavem Havlem potkal poprvé jako redaktor časopisu. Pamatujete si na to?

Že bych si slavnostně vybavoval ten okamžik, když jsme se potkali, to ne. S Ivanem Lamperem a Jáchymem Topolem, Viktorem Karlíkem a dalšími jsme dělali Revolver revue, která se původně jmenovala Jednou nohou. Nejdál z nás byl Jáchym, který přes své rodiče, hlavně přes otce, dramatika Josefa Topola, Havla znal. Ivan Lamper měl ten drajv, že chtěl dělat ten časopis jinak, ne že se udělá třináct verzí přes kopírák a ta dvanáctá už nepůjde přečíst. V tomhle jsme byli o řád jinde, na mašinách, na cyklostylu. Ale zároveň jsme nechtěli zůstávat jenom uvnitř undergroundu a Havel byl taková spojnice. Takže jsme za ním postupně chodili a lámali ho, aby nám dal nějaký autorský výtisk, aby něco otiskl poprvé u nás. Což byl pak esej Thriller v roce 1984. Já jsem se pak v osmdesátém šestém přestěhoval do bytu na Rašínově nábřeží a byli jsme s Havlem sousedi. Ale poprvé jsem ho opravdu viděl, když jsem za ním šel jako redaktor Revolver revue. A bylo to pro mě tehdy samozřejmě zjevení.

V jakém smyslu?

On byl o generaci starší, měl v sobě noblesu staršího člověka, ale zároveň duchem byl mladý. V tom byl neuvěřitelný, jak uměl propojovat lidi napříč věkovými kategoriemi, profesemi, napříč politickými názory.

On si udržel pověst milého, nepraktického bohéma. Přitom ale prý byl velký puntičkář, je to tak?


Absolutní puntičkář. Sice to byl bohém, ale zvláštní v tom, že miloval pořádek. V bytě mělo všechno svoje místo, i na stole. Vzpomínám si, že když odjížděl na léto na Hrádeček, organizovalo to několik lidí, stejně tak i jeho návrat na podzim do Prahy. Bylo to vidět i na jeho písmu, je krasopisné, není odbyté, je přesné. Často mluvil o tom, že chaos mu dělá potíže.

To jeho puntičkářství se projevovalo i při bytových seminářích a neformálních setkáních?

On byl v první řadě dramatikem, takže všechno bylo vždy dopředu perfektně naplánované, bazíroval na tom. Vždycky měl po ruce barevné fixy a papír, kde bylo všechno v bodech popsané. Třeba když jsme chystali v devětaosmdesátém Několik vět, měl to důkladně režisérsky nachystané, scházeli jsme se kvůli tomu na Hrádečku. To byl jeden rozměr porad, které organizoval. Ten druhý byl, že na setkáních nechával lidi vymluvit, nechal všechny se vyhádat a pak přišel a shrnul to. On nebyl objevitel nových závratných myšlenek, jeho talent byl v tom, že co všichni věděli, ale neuměli pojmenovat, on dokázal pojmenovat.

Nestálo puntičkářství i za jeho původním otálením s tím, že by měl být prezidentem?


Museli jsme ho do toho dostrkat, to je pravda. S představou, že by měl kandidovat na prezidenta, přicházeli lidé jako Michael Kocáb, Ivan Lamper, prostě ti mladší. Bylo nutno porazit starší generaci, protože levice přicházela s Dubčekem, s Císařem, což byly návrhy mimo realitu. Takže ano, museli jsme ho přesvědčovat, ale vnitřně na to připraven byl, rozuměl tomu, že nikdo jiný to být nemůže. Koneckonců 17. listopadem počínaje bylo vidět, že v těch základních věcech má jasno, že je to člověk se silným tahem na branku. On věděl, co chce, ale zároveň žádal ujištění od svého okolí, že to tak je v pořádku.

On o sobě přece vždy také hodně pochyboval.

Ano. Vždycky o sobě pochyboval a toto ujištění od druhých mu dodávalo sílu. Ale to neznamená, že by byl vnitřně rozkolísán, věděl, co se má dělat. Samozřejmě jako každý intelektuál pochyboval.

Jaký vztah jste spolu vlastně měli?

Byl to vztah jako učitel a učeň při vstupování do veřejného prostoru. Byl to dost úzký a intenzivní vztah, ještě v prvních letech 90. let. Později už jsme se zkrátka nevídali denně, asi hůře snášel, že jsem kandidoval za ODS do Senátu a že jsem šel do stranické politiky. Učeň se pak vydal vlastní cestou a jakkoli to učitel mohl obtížně nést, vzájemná úcta zůstala. Byl to skvělý člověk.

A bavili jste se o tom, proč a jak jste se spojil s ODS? On přece vždy prosazoval nestranickou politiku...

Ale taky vždycky říkal, že chce dovést Českou republiku ke svobodným volbám. Nám bylo všem od začátku jasné, že to bude postaveno na stranickém základě. Proto taky Havel proti vůli mnoha jiných prosadil, aby první volební období bylo zkrácené. Bylo jasné, že Občanské fórum je dočasný nástroj, který měl všechny sjednotit za účelem povalení komunistů. V tomto to asi mezi námi nebylo tak vyostřené, jak se někdy uvádí. ODS je liberální i konzervativní strana, Havel byl liberál, ale nebyl konzervativní. Každý dnes hledá v Havlovi to svoje: evropští politikové říkají, že Havel byl velký Evropan, zelení říkají, že byl první zelený politik, v ODS budeme zdůrazňovat zase tu svobodu, ti více nalevo zase solidaritu. Jen by to chtělo, aby nezačal být po své smrti mytologizován jako Masaryk, když o něm Jan Herben vydal knížku Náš tatíček Masaryk.

Jak intenzivně jste se spolu bavili o politice?


O politice a věcech veřejných jsme se bavili téměř denně od roku 1989 až do doby, co jsem v létě 1992 skončil jako jeho poradce, šel na ministerstvo zahraničí dělat prvního náměstka. Havel nesnášel otevřené konflikty, utíkal před nimi a nerad vedl konverzace, které mu byly nepříjemné. Možná proto si o tom otevřeněji popovídal s mojí ženou.

Nezasteskne se vám někdy po době, kdy jste tajně jednal s polskými disidenty na Sněžce? Po tom dobrodružství, které kolem disentu bylo? Přece jen teď sedíte v kravatě ve své velké kanceláři...

Samozřejmě že to, co jsme v osmdesátých letech prožívali, bylo dobrodružné mládí se skvělými lidmi. Já na to vzpomínám rád, i když nás občas policajti někoho zavřeli. Mě ale trochu mrzí, když se Havel připomíná jenom jako osobnost roku 89 a dál a potlačuje se to, co bylo předtím. Dělal vše pro to, aby svět věděl a psal o tom, co se tady děje. Jeho role známé osobnosti z kultury, hlas jeho přátel v Americe, Británii, Německu, to bylo strašně důležité.

Lidé mluví o tom, že se končí jedna velká epocha, že odchází generace undergroundu.


Pro mě je to těžké. Letos odešel náčelník kmene undergroundu Ivan Martin Jirous a teď odešel i náčelník kmene Čechů Václav Havel. To jsou bolestné, těžké ztráty. Na druhou stranu, když jsem přemýšlel, jak to komentovat, a slyšel jsem řeči, že končí jedna epocha, tak v tom vidím defétismus. Jako kdyby děti ztratily svoje rodiče. Přece už jsme dospělí. Jeho velkou zásluhou bylo, že ve společnosti, která byla koncem osmdesátých let strašně skeptická, dokázal probudit v lidech naději a víru. Dal jim zároveň pocit hrdosti, že jsou Češi. Ten pocit byl přitom už úplně ztracený. Jeho odkaz je v tom, že máme usilovat o nápravu a zlepšování věcí veřejných.

Nemáte teď chuť víc než jindy se vídat s kamarády z disentu, když jich tolik odešlo?

Nejvíc toho litujete, když už ti lidé tady nejsou. Mejla Hlavsa je v nebi, Magor Jirous, Jirka Křižan, Václav Benda, Jirka Dienstbier. S těma, se kterýma byla největší sranda, ti už jsou pryč. Na své vrstevníky si ale občas chvilku najdu.

(Autor: Luboš Kreč, Kateřina Eliášová)