Novinky Mediální výstupy

 

Vážené dámy, vážení pánové,

  

dovolte, abych se dnes právě na tomto místě věnovala dvěma aktuálním otázkám, které jsem si nevymyslela, ale je třeba  na ně odpovědět: 

 

 

Kdyby nedošlo k plánovanému rozvratu Ústavu pro studium totalitních režimů, vůbec bychom si tímto pseudoproblémem hlavu nelámali. Vždyť jsme v komunistickém režimu žili a já odmítám zcestné mudrování o tom, co ještě totalita je a co již není.  Vždyť je to tak prosté! 

 

Mohli jsme mezi lety 1948 a 1989 rozhodovat sami o sobě a nést za vlastní rozhodnutí odpovědnost? Nebo nám tuto svobodu ve všech důležitých aspektech režim vzal? 

 

Mohli jsme studovat cokoli a kdekoli jako dnešní mladí lidé? Nebo je pravda, že studia byla určena zejména pro děti rolníků, dělníků a pracující inteligence, členy komunistické strany?  

 

Mohli jsme držet krok s vývojem vědy a kultury v zemích svobodných, mimo sovětský blok? Nebo jsme žili v informačním vakuu o světě výzkumu, hudby, divadla, filmu, literatury a náš kulturní a duchovní prvorepublikový vzestup se proměnil ve strmý pád, který zničil dvě generace?

 

Mohli jsme volit jako dnes? Nebo jsme dostali jednotnou kandidátku Národní fronty a z obavy před postihem se volební účast vždy vyšplhala na 99, 9 %? Slavili jsme státní svátek 28. října nebo byl naším hlavním svátkem 7. listopad – oslava  Velké říjnové socialistické revoluce?

 

Byl připomínán T. G. Masaryk jako prezident zakladatel republiky nebo se rozbíjely jeho sochy na veřejných prostranstvích našich měst a obcí a nahrazovaly je tanky a sousoší socialistického realismu, která byla pokračováním estetiky německého  národního socialismu? A připomeňme, že o tak obří soše, jakou měl Stalin v Praze, si mohl Hitler nechat jenom zdát. 

 

Mohli jsme poznávat svět, kamkoli cestovat a porovnávat život jiných s tím naším? Nebo opravdový – myslím tím svobodný a demokratický svět - mohli poznat pouze emigranti riskující svůj život na hranicích třikrát omotaných ostnatým drátem a hlídaných nabitými zbraněmi a psy?A co  ti, kteří byli vyhnáni - tedy cestující s jízdenkou pouze tam ale již ne zpět domů?  

 

Mohli jsme s kritickými názory na vládnutí komunistů vystoupit v tisku, televizi? Nebo nám sdělovací prostředky systematicky vymývaly hlavy na způsob dnešních obyvatel severní Koreje? 

 

Že se v průběhu čtyřiceti let poměry měnily, to víme. Padesátá léta, roky nejviditelnějších represí a vražd, přešla z rukou sovětských poradců do rukou vlastních. Do rukou obětavých estébáků, sadistických dozorců, domovních důvěrníků, všech možných hlídačů a kontrolorů všeho, co jsme dělali.

 

To v šedesátých, sedmdesátých či osmdesátých letech nikdo nebyl z politických důvodů ve vězení? Jenom proto, že se už nevěšelo, nepohřbívalo tajně do hromadných hrobů a popelem z mrtvých se nesypaly silnice, můžeme mluvit o tom, že totalita zmizela?

 

Se svobodou je to jednoznačné – buď ji máme nebo ne. My jsme ji v ničem z toho, co jsem vyjmenovala (a není to zdaleka vše, co by bylo třeba zmínit), neměli. Od dětství, přes vzdělávání, pracovní uplatnění až po důchod jsme neměli život ve vlastních rukou. Řídila jej jiná moc a jedinou, která tu byla a mohla být, byla moc Komunistické strany Československa zakotvená v Ústavě našeho státu.  Jediná moc je totální moc. A ta padla v roce 1989. Je to jasné těm mladým „badatelům“ z Ústavu pro studium totalitních režimů?

 

 

Chtěla bych si ujasnit, co to má znamenat. Je to totéž jako primitivní antifašismus? Bylo by vůbec přípustné takto o barbarství fašistů mluvit, takto je relativizovat, vyviňovat, zplošťovat? To by byla nekonečná urážka všech našich vlastenců, letců z  RAF, parašutistů, bojovníků na východě, na západě,  kdekoli.

 

Uměl by někdo o primitivním antifašismu promluvit třeba v den holocaustu v muzeu Jad Vašem v Jeruzalémě, na nástupišti v Osvětimi či v kterémkoli z koncentračních táborů? Nebo si o tom půjdeme popovídat do Lidic, Ležáků, Terezína? 

 

Válka proti fašistům trvala šest let, moc komunistů trvala v naší zemi sedmkrát déle.

 

Mluvit o osudech Milady Horákové, Heliodora Píky, o řádových bratřích a sestrách, o živnostnících, nepohodlných umělcích, o všech vojácích ze západní fronty, pro něž měla komunistická moc místo poděkování karabáče, uranové doly, samotky, hlad a trýznění,  to je primitivní antikomunismus?

 

Mluvit o těch, kteří přežili, ale s básníkem řečeno -  ze života již nic nezůstalo - je primitivní antikomunismus? Mluvit o rozvráceném venkově, o vyhnaných sedlácích a zničeném vztahu k půdě - to je také výraz primitivního antikomunismu?

 

Mluvit o zničených sídlech, klášterech, farách, kostelích, venkovských zámečcích, nebo o vzácných staletých  knihách, které létaly z oken do připravených valníků a porovnány vidlemi končily bůhvíkde, mluvit o rozkradených uměleckých sbírkách ze šlechtických či měšťanských domů i to je projev primitivního antikomunismu? 

 

A jak mluvit o posledních akcích komunistů na Národní třídě v Praze v roce 1989 proti studentům? Od prvního dne moci do posledního – od února 1948 do listopadu 1989 - ukazovali komunisté to samé. Zbraně, hrozbu represí, netoleranci .

 

Jako důkaz postačí dvě fotografie: jedna z února 1948. Vidíme pochodující ozbrojené milicionáře, onu zaťatou pěst dělnické třídy. Porovnejme ji s fotografií z listopadu 1989. Milice jsou vystřídány po zuby ozbrojenými policejními jednotkami, neprůstřelné vesty, přilby, obranné štíty, obušky, zbraně, připravená vodní děla. A to vše namířeno proti mladým lidem, kteří pouze říkají, že chtějí žít ve svobodě.  Když o tom všem  s odstupem dvaceti let mluvíme, najednou je to projev primitivního antikomunismu? 

 

V roce 1990 by se to nikdo neodvážil říci, v roce 2000 také ne. A tak se zdá, že teprve po jedné generaci, která to již nezažila, je možno začít manipulovat  kormidlem dějin. Vždyť těm mladým, je možno tak snadno lhát! Hrají si na svých sociálních sítích a ani je nenapadne, že by o něco z toho, co tvoří jejich zcela svobodný život, mohli přijít. 

 

A to nesmíme dovolit. Proto tak důrazně mluvím o dvou tezích, které byly s nějakým zámyslem hozeny do éteru a pokud je nikdo nebude od základu a trvale vyvracet, stanou se prvními stavebními kameny chystaného politického uskupení komunistů a socialistů, kteří již testují odolnost veřejnosti spoluprací v krajích. 

 

Když se nebudeme ozývat, bude zanedlouho jednoznačně platit: komunismus v naší zemi nebyl totalitním režimem. A pokud ano, tak jenom velmi krátkou dobu a potom už to bylo něco úplně, ale úplně jiného. A kdo to popírá, je primitivní antikomunista. Chci říci, že se do tohoto výběrového klubu předem hlásím. 

 

Děkuji Vám za pozornost a myslím na všechny mrtvé a mrzačené na duchu i těle v době komunistické totality v Československu, v čase mezi roky 1948 a 1989.