Novinky Mediální výstupy

 

Politickou událostí číslo jedna roku 2017 byly samozřejmě parlamentní volby, které znovu výrazně překreslily politickou mapu České republiky. Máme jednoho silného vítěze, který se nehlásí ani k pravici, ani k levici, respektive snaží se zalíbit pokud možno oběma pólům. Máme úplně nové politické subjekty a rovněž personálně se nová Sněmovna výrazně proměnila, více jak polovina poslanců je úplně nových. Leckdo, kdo nenávidí standardní politiku s ideově ukotvenými politickými stranami, souboj o míru individuální svobody versus moc státu, může tleskat. Já z toho nejšťastnější nejsem.

 

Jsme ekonomicky úspěšnou zemí, bez velkých sociálních rozdílů a jakýchkoliv dalších turbulencí, kde tak fatální proměny musí být podněcovány a vyvolávány uměle vnášenými konflikty. Tím si jakkoliv nestěžuji, jen konstatuji. Do velké míry je ale současný stav i výsledkem selhání standardních politických stran, které na jedné straně udělaly spoustu chyb, v době své největší slávy přestaly s voliči každodenně mluvit a pracovat, nedokázaly dostatečně silně formulovat skutečná témata, která lidi trápí, a někteří je raději pod tlakem politické korektnosti vypustily a přenechaly jiným subjektům, které jsou dnes nálepkované jako extremistické.

 

 

Na podzim jsem si vzal svoji dlouholetou přítelkyni Lucii, to je určitě pro mě zásadní moment roku 2017. Mám pocit, že leccos pozitivního se mi povedlo jako radnímu udělat ve středočeském školství, než hejtmanka Jermanová Pokorná zejména kvůli neshodám s hnutím STAN přeměnila koalici a dohodla se s komunisty a socialisty. Alespoň ze strany škol takovou zpětnou vazbu mám. Vedl jsem kandidátku ODS ve volbách do Poslanecké sněmovny ve Středočeském kraji, kde proti mně stáli lídři jako Andrej Babiš, Miroslav Kalousek, Tomio Okamura nebo Jan Hamáček. Druhé místo za Babišovým hnutím ANO považuji za úspěch celé středočeské ODS i za svůj osobní vzhledem ke zmíněné konkurenci. Těžké to ale měli samozřejmě i kolegové z ODS v ostatních regionech, kde je sociální struktura obyvatel přeci jen složitější. Každopádně to byl možná nejintenzivnější rok vůbec a zpětně ho hodnotím kladně. Ten zápřah mě opravdu bavil a naplňoval.

 

 

Na začátku roku budeme volit prezidenta, určitě bude pokračovat hledání vládní většiny. Tematicky to bude podobné jako letos. I v příštím roce budeme čelit tlaku na stále hlubší integraci v rámci EU. Tam se nikdo po referendu v Británii neprobudil, spíše naopak zatvrdil. Rozpačitostí, s jakou Britové odchod z EU předvádějí, samozřejmě pánům Junckerům a dalším zastáncům federalizace Evropy jen nahrávají. Čeká nás další souboj o migrační kvóty, přitvrzování v energetické oblasti plynoucí z pomýleného boje proti globálnímu oteplování, kde se konferenci od konference přihlašují světoví lídři k přísnějším a iracionálnějším cílům, čímž ohrožují energetický sektor a prosperitu v řadě zemí včetně ČR.

 

V domácím prostředí bychom potřebovali vybojovat rozumnou penzijní reformu, shodnout se na udržitelném financování zdravotnictví, snížení daní a rozvolnění přeregulované ekonomiky. Obávám se ale, že manažerismus, který pan premiér Babiš vyznává, povede k nesystematickému řešení jednotlivostí, nikoliv k formulování a prosazení komplexních a hlavně nutných systémových změn ve zmiňovaných oblastech.

 

 

Volba prezidenta nás čeká hned v úvodu nového roku a bezesporu bude spolu s pokračujícími debatami o podobě nové vlády nejdůležitější politickou události roku. Znovu zalituji, že moji předchůdci v Parlamentu připustili schválení přímé volby prezidenta, což byla tragická chyba.

 

 

Nebojím se voličů a vyjádření jejich vůle, konec konců na rozdíl od elitářů nebrečím nad výsledkem sněmovních voleb a nepovažuji dosažený výsledek za ohrožení demokracie. Do našeho typu politického systému, na rozdíl třeba od Spojených států či Francie, ale prostě přímá volba prezidenta nepatří, je to cizorodý prvek, který z našeho politického systému dělá jakýsi hybrid, který plodí hybridní výsledky. Dovolil by si nepřímo volený prezident, závislý na budoucí volbě Sněmovny, jmenovat Rusnokovu vládu, která nejen že neměla šanci získat důvěru, ale její členové neprošli ani volbami? V tomto ohledu je dnešní vláda Andreje Babiše, jakkoliv považuji za nepřijatelné, aby bez důvěry dělala jakékoliv zásadní kroky, stokrát legitimnější než byla vláda Rusnokova. A mohl bych takto vypočítat řadu dalších velmi důležitých prezidentových kroků, které by v minulosti možné nebyly. A nevyčítám to ani tak Miloši Zemanovi, který maximálně, občas i za hranou, využívá politický prostor nadělený mu poslanci a senátory, kteří se dnes diví, že prezident jimi rozšířený prostor využívá. Výsledek prezidentských voleb tipovat nechci, ale na žádné velké překvapení to zatím nevypadá.

 

 

Jak mohu jako bytostný pravičák hodnotit bytostného levičáka? Samozřejmě, že bych byl raději, kdyby prezidentem byl někdo s jasně pravicovým viděním světa, jaké měl předchozí prezident Václav Klaus. Na Zemana útočí leckteří kvůli všemu možnému a nemožnému. Já mu vyčítám věci, které od nikoho příliš nezaznívají, například jeho rozporuplnost v otázce přijetí eura. Na jedné straně ho slyším říkat, že dokud bude v eurozóně Řecko, nemáme tam vstupovat. Pak si na fóru v Žofíně stěžuje, že jsme v otázce přijetí eura příliš bázliví.

 

Rétoricky proti euru bojuje, pak jmenuje mezi členy bankovní rady ČNB největšího fandu eura v ČR. Kritizuje současnou evropskou politiku například v otázce migrace, ale stále je fanda evropské federace, která pokud by tu byla, tak už máme kvóty u nás dávno zavedené. Tak nevím, co si myslet… Naopak jsem rád, že pokračuje v práci prezidenta Václava Klause a dál otevírá nové trhy pro naše podnikatele. V naší exportní ekonomice je to enormně důležité. Jsou určitě věci, které si měl odpustit. Byť jsem nebyl fanda premiéra Sobotky, na premiéra, ale ani kohokoli jiného, se holí prostě neukazuje.