Novinky Mediální výstupy

 

 

Neregistroval, a dokonce jsem před televizními diváky v České televizi slíbil, že se ani nikdy do této hry nezapojím, byť jedinou účtenkou. Považuji za absurdní, aby stát pořádal státní loterii, aby vybíral z kapes daňových poplatníků peníze a pak jim je vracel prostřednictvím výher. To není role státu, takové věci stát dělat nemá. Stát má vybírat daně na nezbytné veřejné statky a na výdaje, které jsou pro chod státu důležité.Stát nemá pořádat loterii na udavačském principu.

 

 

To je spíše otázka na ty, kteří tuto absurditu zavedli. Cílem je zřejmě motivace pro lidi, aby sbírali účtenky od prodejců, a nedali jim tak žádnou šanci této povinnosti uniknout. Pokud jde o otázku té aplikace, která vyžaduje citlivé údaje, tak je to určitě problém, ale pro mě je to problém o level nižší než to, že se tu stal ze živnostníka lovný terč, na který se současná agrosocialistická vláda zaměřila a kterého čtyři toky jenom dusí. Stát má poskytovat infrastrukturu, vzdělání a veřejné statky, které od státu chceme a kvůli kterým si ho platíme, nikoliv pořádat loterie.

 

 

Rozhoduje vláda, což je kolektivní orgán. Každý ministr přináší na vládu své materiály, ale také hlasuje o všech materiálech kolegů. Musíme tedy hodnotit vládu jako celek. A této vládě se moc v zásadních tématech nedařilo. S mnoha tématy nepohnula. Před volbami bylo oblepeno Česko billboardy hnutí ANO, kde byly tři slůvka „dálnice, dálnice, dálnice“, které naznačovaly, že se hnutí ANO vrhne do výstavby páteřní infrastruktury. Výsledek je po čtyřech letech žalostný. Postavil se minimální počet kilometrů nových dálnic.

 

 

Nevím, jak by stávající systém šel využít ve smyslu, aby nebyl šmírovacím systémem, který monitoruje 24 hodin denně tržby živnostníků. Daně se samozřejmě platit musí a mají a kdo je neplatí, měl by být ze strany státu postihován. Nežijeme ale v zemi, kde jsme všichni podvodníci, naopak si myslím, že drtivá většina podnikatelů je slušná a měli bychom jim být vděční, že podnikají a příliš toho od státu nechtějí. Stát je spíše otravuje. Nelíbí se mi princip, kdy je každý podnikatel podezřelý a stát na něj nasazuje monitorovací systém. Finanční náklady na systém tvoří finance, které musí podnikatelé vynaložit na pořízení, každoměsiční náklady na provoz, ale náklady jsou i na stráně státu. Další náklady vznikají atmosférou, kterou vyvolala vláda vůči podnikatelům. Udělala z nich sprosté podezřelé, kteří stát okrádají.

 

 

Co se týče podpory podnikatelů, tak to není o tom, že by ODS chtěla odčerpat peníze nějaké skupině společnosti a přesunout je podnikatelům. Nejlepší podporou ze strany státu pro malé a střední podnikatele je nechat je žít a podnikat a zatěžovat je co nejmenším počtem formulářů a byrokracie, nezatěžovat je vysokými daněmi. ODS je umírněnou stranou v tom, co v programu nabízí a co je realistické. Musel jsem se smát, když předseda českých odborů zanalyzoval programy politických stran a vyšlo mu, že pro veřejné rozpočty je největší zátěž program ODS. Doporučil bych, aby odboráři spočítali všechny návrhy a lákadla, které před každými volbami rozjíždí sociální demokracie. Kdyby všechno dokázala realizovat, to by byl teprve průvan státních financí. ODS to má propočítané. Nesmíme se zabývat pouze účetní stránkou věci, je třeba si uvědomit, že peníze, které lidem zůstanou, pokud jim snížíme daně, tak ony z té ekonomiky nezmizí. Nevypaří se do vzduchoprázdna. Někdo je uspoří, někdo je proinvestuje a někdo zvýší spotřebu. Státu se tak vrátí formou jiných daní a prostředků. Navrhujeme zrušení superhrubé mzdy, čímž zaměstnancům zvýšíme příjmy o 7 procent. Lidé dokáží své peníze utratit lépe, než politici či byrokraté.

 

 

Reálné to je, pokud to získá podporu vládní koalice. Přeji všem lidem vyšší platy, příjmy a důchody. Minimální mzda ale v konečném důsledku nepomáhá těm, kvůli kterým vznikala. Pokud dojde k navýšení minimální mzdy, tak podnikatelům vzrostou náklady na pracovní sílu. Takový podnikatel si pak dobře rozmyslí, zda si bude chtít ponechat méně kvalifikovaného pracovníka, nebo ho propustí a nahradí ho například agenturním pracovníkem. Ve finále tedy jde o asociální opatření, které škodí těm, kvůli kterým ho vláda vytváří. Negativní důsledky se neprojevují tak viditelně v době ekonomického růstu, projeví se ale ve chvíli, kdy ekonomika půjde do recese a kdy situace na trhu práce bude napjatější.

 

Další problém, který souvisí s minimální mzdou je, aby byla v Česku stanovována centrálně pro všechny regiony i odvětví. To je to nejhorší, co může být. Pokud se podíváme do řady jiných zemí, tak ty sice mají nějakou formu minimální mzdy, ale nemají ji stanovenou centrálně, ale například po odvětvích. Odvětví, kterému se daří lépe, si může dovolit vyšší minimální mzdu. V Česku máme velké rozdíly i v rámci regionů co se týče úrovně průměrné mzdy. Pokud srovnáte Karlovarsko a Prahu, tak už z toho je zřejmé, že v případě centrálně stanovené minimální mzdy nemůže jít o optimální regulaci. Některé země minimální mzdu stanovenou vůbec nemají. Tyto země dosahují nižší míry nezaměstnanosti než země, které ji mají.

 

 

Ano, je to možná cesta. Podle mě to má hned několik efektů. Nejenom ten, že se jim zvýší životní úroveň, ale pokud je déle udržíme na pracovním trhu, samozřejmě hovořím o těch, kteří na to mají sílu, tak jim pomáháme i „zdravotně“. Starší lidé, kteří pracují, tak je to udržuje v jakémsi rytmu a dobré kondici. Když poté odejdou do důchodu, je často znát jistý zdravotní a sociální propad. Já bych to tedy podporoval, ale je to samozřejmě individuální záležitost a záleží na možnostech každého jednotlivce. Snaha udržet na pracovním trhu různé skupiny obyvatel se ale netýká jen důchodců. Pomoci bychom měli také maminkám na mateřské. Ty odejdou z pracovního trhu a jsou pak v nevýhodě, složitěji se na něj vrací. I proto vznikají platové rozdíly mezi muži a ženami. Cestou je zjednodušení možnosti práce z domova a rozšíření zkrácených pracovních úvazků. Zkrácené pracovní úvazky se v zahraničí využívají mnohem více, než je zvykem v Česku. I tuto možnost jsem prosazoval v rámci Poslanecké sněmovny.

 

 

Vláda dostala do vínku ekonomický růst a nízkou nezaměstnanost spolu se zvyšujícími se mzdami. To je pro každou vládu požehnání. Vláda toho musí využít ke změnám a krokům, které země potřebuje. V Česku jde zejména o otázku penzí. Demografický trend je neúprosný, a pokud s důchody nic neuděláme, tak dnešní mladí nebudou dostávat od státu důchod, za který bude možno vyžít. Mladší generace je odsouzena k tomu, že bude brát pouze jakýsi malý příspěvek a během života si musí na důchod naspořit. Vláda by to ale lidem měla říct a ne dělat, že se nic neděje a že peníze se někde najdou. Nenajdou. Deficit bude narůstat, a pokud bude stát chtít platit slušné důchody, bude muset škrtat v jiných potřebných oblastech. To samé se týká zdravotnictví, které máme na špičkové úrovni. Pokud ho budeme chtít mít špičkové i nadále, tak je potřeba zavést spoluúčast pacientů. Jinak budeme mít ne špičkové, ale průměrné, socialistické zdravotnictví. Ani jednu z těchto věcí nebyla vláda ochotna otevřít. Penzijní reformu předchozí vlády Sobotkova vláda zrušila a nepřišla s žádnou jinou variantou. Vláda nekonsolidovala veřejné finance, máme schodky rozpočtu, na příští rok je naplánovaný schodek 50 miliard. Vláda ani nezačala stavět potřebnou infrastrukturu. Čtyři roky vláda promarnila, naopak se ji ale podařilo zavést další a další regulace. Mílovými kroky se vzdalujeme od tržní ekonomiky a svobodné společnosti.

 

 

Nedostatek pracovní síly bude brzdou rozvoje ekonomiky. Dnes už se bez zahraniční pracovní síly neobejdeme, v Česku už je. Pokud bychom o ní přišli, řada výrobních podniků by se dostala do potíží. Zaměstnavatelé volají po uvolnění různých brzd a bariér v přijímání pracovníků ze zahraničí, v tom bych jim vyšel vstříc, pokud to bude ze zemí, se kterými máme dlouhodobou pozitivní zkušenost. Příkladem můžou být bývalé státy Sovětského svazu, mají i podobný pohled na roli náboženství v životě, podobné vzorce chování, navíc se i snadno naučí náš jazyk. Problém však vidím v otevření se masové migraci z jiných civilizačních okruhů. Otevření se migraci lidem, kteří mají jiné hodnoty a vyznávají jiné vzorce chování, než my. Neblahou zkušenost s tímto můžeme vidět z některých západních zemí, kde se vytvořila ghetta lidí, kteří se nikdy zcela neintegrovali. Vznikají tam velké sociální a kriminální problémy. Z této chyby bychom se měli poučit a neměli bychom ji následovat. Masové migraci musíme říct jednoznačné ne.

 

 

Západ jsme za ty tři dekády v ekonomické úrovni nestačili dohnat. Kvalita života se tu však zvýšila neskutečným způsobem, stejně tak bohatství lidí, jde o velký posun, kterého bychom si měli vážit. Jsme sice velmi negativisticky zaměření a skeptičtí vůči všemu, co se děje, měli bychom ale mít pocit hrdosti. Za ta desetiletí jsme se dokázali posunout neuvěřitelným směrem dopředu. Myslím, že si takový posun lidé v roce 1989 nedokázali ani představit. To, že nejsme na 100 % úrovni západních zemí, je pravda. Podle mého názoru to souvisí s tím, že porevoluční étos a nadšení vystřídala „blbá nálada“, opouštěli jsme volný trh a svobodné podnikání. Šli jsme více ke státu plnému regulací, mířili jsme zpět k socialismu. Přes to všechno si važme, jak dobře se máme.

 

 

V tomto s vámi nesouhlasím. Zahraniční kapitál jsme k nám vpustit museli, protože jsme neměli jinou volbu, jiný kapitál tu nebyl. Socialistická centrálně plánovaná ekonomika byla u nás dohnána do nejmenšího detailu tak, že i poslední krámek na vesnici byl „poctivě“ zestátněn, lidé tedy nemohli akumulovat jakýkoliv kapitál. Po roce 1989 tak byla potřebná i kuponová privatizace, která byla pro občany výhodná, protože z nich udělala často poprvé v životě držitele podílů v doposud státních podnicích. Byla to jediná cesta, jak nespoléhat pouze na zahraniční kapitál. Co se ale nezvládlo, bylo to, že v porevolučních letech, kdy jsme se měli zaměřit na posílení domácího kapitálu, tak se rozběhla móda investičních pobídek. Dotovali jsme velké nadnárodní korporace na úkor našich podnikatelů. Štědře jsme rozdávali dotace zahraničním firmám a domácím podnikatelům jsme zpřísňovali podmínky. To nebylo dobře a vedlo to mimo jiné k tomu, že je v období nedávné ekonomické krize začaly zahraniční firmy místo reinvestic posílat v masivním objemu dividendy do svých mateřských zemí. To je legitimní a nemůžeme to zahraničním firmám vyčítat. Na druhé straně, pokud by tu byl silnější domácí kapitál, tak by peníze odplouvaly do zahraničí v menší míře. Úkolem hospodářské politiky v následujících letech je zaměřit se na český kapitál a posilování jeho významu.

 

 

My jsme stále průmyslovou zemí. Podíl průmyslové výroby na HDP je vysoký. Bylo nám vyčítáno, že se nesnažíme o ekonomiku služeb. Považuji za pozitivní, že průmysl v Česku je silnou součástí naší ekonomiky. To, že jsme měli před 20 lety silné textilky, to máte pravdu, ničila je levná čínská konkurence. Ekonomika ale nikdy nebude statická. To, že nějaká značka zanikla, nebo nedokázala přežít transformaci, neznamená, že na druhé straně nevznikaly firmy a značky nové. To je tržní ekonomika. Musíme si také uvědomit, že po roce 1989 se rozpady východní trhy, kam směřovala velká část naší produkce. Na západních trzích se ne všechny produkty, které jsme vyráběly, byly schopni uchytit. Naše exporty ale začaly postupně růst a velmi rychle jsme se dokázali přizpůsobit náročnějším trhům na západ od nás.

 

 

Ekonom nemá křišťálovou kouli. Každý ekonom, který předpovídá na dlouho dopředu, nedělá dobrou vizitku ekonomické vědě. Nicméně tržní ekonomiky se vyvíjejí v cyklech a po obdobích růstu přicházejí období recese. Občas lze to období recese předvídat ve smyslu, že chodí data, která naznačují, že se v ekonomice neděje něco dobře. Často ale nevíme, kdy recese přesně udeří. Nemá smysl si hrát na věštce. Ekonomická recese určitě zase přijde. Čeho se ale obávám já, je to, co se dělo ve světě v rámci měnové politiky, kdy došlo k tzv. kvantitativnímu uvolňování, k masivnímu měnovému uvolňování, tisku peněz. Obávám se důsledků této extrémně uvolněné měnové politiky.

 

 

Razím předvolební strategii nezabývat se konkurencí a mít pozitivní program. I negativní reklama je stále reklama. Co se týče TOP 09, tak ji skutečně nepovažuji za příliš pravicovou stranu. TOP09 nám zezelenala, obdivuje bruselský socialismus, sází spíše na levicové liberály. Je to její legitimní právo a rozhodnutí, nijak to nekritizuji, to je na nich, zda s tím uspějí. TOP 09 vidím spíše jako jakousi sociální demokracii pro bohaté.

 

 

Pokud budu mluvit sám za sebe, tak trend, kterým se EU v posledních dekádách vydala, nepovažuji za pozitivní. Míra unifikace, centralizace a integrace dávno překročila své optimum. Posilování bruselského centra na úkor pravomocí států je realitou posledních mnoha let. Rozšiřuje se tzv. demokratický deficit. EU je institucí, která chrlí antiliberální, socialistické normy a regulace, které nás vracejí k socialismu, který jsme tu kdysi měli. To není dobře. Nepřeji si definitivně rozbít národní státy a vytvořit jeden evropský superstát. Demokracie, pro mě nejlepší forma vládnutí, není možná bez národních států. Nechci myšlenku evropské integrace zatracovat, pokud by respektovala to, na čem byla založena, tedy na čtyřech svobodách. Pokud by EU bourala bariéry mezi státy v obchodu, pak s tím nemám problém. Dnes je ale evropská integrace o zničení národních států a oslabení jejich pravomocí. ODS je pro setrvání v EU. Chceme, aby Unie prošla významnými reformami.

 

 

Jedna věc je přání, jiná věc je realita. Opět věštíme dlouho dopředu. Nedovedu si realisticky představit odcházení z EU, resp. si dnes nedovedu představit, že by se proto našla politická většina. Pak je to jen intelektuální a akademická diskuze, které se nevyhýbám, ale která má svá omezení. Mrzí mě nicméně, že některé eurorealistické státy nevyužily příležitost něco změnit v době, kdy se k tomu naskytlo okénko v podobě výsledku hlasování o vystoupení Velké Británie z EU. Státy jako ČR se měly sjednotit a „vystartovat“. Teď bude velmi těžké hledat koalici na podporu nějaké reformy.

 

 

To je téma na vědeckou analýzu. Je hloupost si myslet, že ekonomickou výhodnost členství lze měřit tím, kolik jsme odvedli do evropského rozpočtu a kolik jsme z něj získali. To je jen jeden dílčí aspekt. My jsme exportní ekonomika, která je závislá na zahraničních trzích a naše produkce směřuje dominantně do zemí EU. V úspěchu na trzích zemí EU nám členství určitě pomáhá. Závislost na trzích EU na jednu stranu napovídá, že jsme schopni vyrábět kvalitní výrobky, na druhé straně jsme ale zranitelnější. Měli bychom se snažit rovněž o trhy mimo EU. Na trzích EU jsme ale nyní závislí. Evropská integrace ale dávno přestala být o zjednodušování obchodních překážek. Nemále náklady na straně druhé nese přeregulovanost EU.

 

 

Odpovím protiotázkou. Ještě nikdo mi neřekl, proč bychom se měli zbavovat koruny a pohřbívat ji. Překáží nám nějak? Ničí naší ekonomiku? Otravuje nám život a ničí podnikatele? Myslím, že ne. Koruna je historicky stabilní a úspěšná měna. Nevidím u ní problémy, které vidím u eura. Euro si nepřeji, protože šlo od začátku o politický projekt. Byl to další krok v rámci a to snaha se tou salámové metody dostat se k jednotnému evropskému superstrátu. Jeden z hlavních argumentů proti přijetí eura je, že eurozóna byla vytvořena ze vzájemně strukturálně odlišných ekonomik. Na jedné straně je tam bohaté, odpovědně hospodařící Německo s nízkou inflací, na straně druhé tam jsou jižní státy Evropy s horší ekonomickou výkonností, vyšší inflací, s potřebou jiného měnového kurzu a měnové politiky. Každá část eurozóny potřebuje odlišnou měnovou politiku. U nás máme korunu, máme autonomní měnovou politiku, kterou tvoří Česká národní banka. Pokud bychom přijali euro, tak se česká měnová politika bude dělat z Evropské centrální banky a bude určitě méně výhodná pro naši zemi.

 

 

Problém na trhu s nemovitostmi a vysoké ceny souvisí s vysokou poptávkou po bydlení, ale zejména s nedostatečnou nabídkou nových nemovitostí. V České republice se málo staví. Stejně jako se málo staví silnice a dálnice, protože máme vysokou regulaci ve stavební legislativy odvětví, tak stejně málo se staví byty, zejména v Praze. Slůvko developer se stalo téměř sprostým slovem a současná politická reprezentace výstavbu v Praze výrazně tlumí, což je špatně. Řešením není regulace hypoték, tím bychom přispěli k tomu, že by byty nakupovali pouze investoři, nikoliv rodiny a mladé páry. Je třeba nastartovat výstavbu bytů v Praze a nedělat z developerů zločince.

 

 

Oni to už začali komentovat. Já jsem pojal takové podezření, že tehdy v neděli, kdy došlo k referendu a násilnostem, tak naši vládní představitelé neměli „notičky“ z Bruselu. Neměli jednotnou odpověď, kterou by jim Evropská komise dala, tak radši mlčeli. Já jsem to odsoudil okamžitě, kdy jsem ty obrázky viděl a myslím, že každý normální člověk, obzvlášť v kontextu naší historie, by udělal to samé. Myslím ale, že čím méně se do toho problému Evropská unie bude míchat, tím udělá lépe.