30. září 2016
Bez ideálů je život pustý, neslaný a nemastný
OSMDESÁTINY VÁCLAVA HAVLA „Bylo to silné jako uhranutí.“ Díky Havlovi jsme se těšili privilegované pozici mezi všemi postkomunistickými zeměmi. I to si myslí bývalá předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová (ODS). „Nevím, kolik z nás by bylo schopno se dát pro své přesvědčení uvěznit jako Václav Havel nebo se stát občanem druhé kategorie bez nejmenší možnosti pokračovat ve sportovní či pracovní kariéře jako Věra Čáslavská,“ říká v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz. A silné osobnosti? Ty máme, jen „nejsou nasvíceny stejně silnými reflektory médií jako různé pseudocelebrity“. K prezidentským volbám pak Němcová zmínila: „Masarykovské pojetí výkonu funkce s jeho neokázalostí, věcností a také s idealismem, by naší zemi opravdu prospělo.“
Pátého října by se první polistopadový český prezident dožil 80 let. Při této příležitosti bude uspořádána spousta akci. Organizátoři některých deklarují, že nepůjde o nostalgické vzpomínání, ale spíš o oslavu a také o připomínku toho, že Havel by nedopustil jiné než prozápadní směřování Česka. Jaký je podle vás jeho odkaz?
Nejdůležitějším odkazem Václava Havla pro mě je to, že se stal věrohodným symbolem návratu tehdejšího Československa mezi svobodné a suverénní země, našeho vymanění se z moci Moskvy a směřování na Západ. Jeho jméno v roce 1989 a v následujících letech přitáhlo pozornost světové veřejnosti k naší zemi. Díky této pozornosti jsme se těšili, dá se říci, i privilegované pozici mezi všemi postkomunistickými zeměmi. Osobnost prezidenta Václava Havla získala naší zemi významné podporovatele ze světa politiky, kultury i vědy.
Dá se říci, že s ohledem na nejrůznější vlivy se stále více projevuje atomizace společnosti. Myšlenky, které po roce 1989 dominovaly v návaznosti na osobnost prezidenta Václava Havla, jsou sice dnes stále udržovány, ovšem otázkou je, jak velkou část veřejnosti ještě dokáží oslovit. Do jaké míry je potřeba se vracet k myšlenkám Václava Havla, neobáváte se toho, že i v tomto případě dojde při „oslavě“ buď na přehnanou glorifikaci nebo se budou projevovat hlasitě jeho odpůrci?
Připomínka narozenin Václava Havla je dobrou příležitostí podívat se na nás, na dnešní českou společnost. Ohlédnout se čtvrtstoletí zpět. I přes naprosto jinou situaci, v níž se nyní nacházíme, doufám, že to podstatné platí a nemění se. Myslím na potřebu individuální svobody, nezbytnost vnitřního demokratického politického prostředí a spolehlivé vztahy se zeměmi, které na těchto hodnotách stojí. To byly a jsou myšlenky, z nichž se odvíjelo veřejné působení Václava Havla a platí stále. Jejich připomínání za přehnanou glorifikaci nepovažuji.
Václav Havel měl a má své stálé stoupence, ale i odpůrce. To je přirozené. Sama jsem se s ním v řadě otázek rozcházela. Každé osobnosti více prospívá, je-li její dílo podrobeno i kritickému pohledu, než aby byla nedotknutelná. Je věcí kultivovanosti společnosti, jak dokáže své výhrady formulovat, jak je schopna uvažovat v souvislostech a jak si je každý z nás vědom i vlastních chyb. Chci tím říci, že jsme lidmi omylnými a bezchybný ideál po Zemi nechodí. Snad by nám prospělo více snášenlivosti a velkorysosti.
Publicista Petr Štěpánek k současné situaci před časem na Facebook napsal: „Kim-ir-senizace Václava Havla, fučíkizace Věry Čáslavské...“ Vypovídá tento výrok o něčem? A myslíte si, že máme skutečně tendenci zveličovat, ať už zásluhy nebo prohry?
Nevím, kolik z nás by bylo schopno se dát pro své přesvědčení uvěznit jako Václav Havel nebo se stát občanem druhé kategorie bez nejmenší možnosti pokračovat ve sportovní či pracovní kariéře jako Věra Čáslavská. Nepotřebují, abychom si z nich dělali modly. Ani naše nízkost a malost jim neublíží. Svým si prošli, život skutečně hodně dole a hodně nahoře, obrovské zvraty. Poškodíme sami sebe, budeme-li se otáčet zády k tomu, co pro naši zemi vykonali. Ať už dnes říkáme cokoli, čas prověří, kdo za něco stál. A troufnu si říci, že Václav Havel i Věra Čáslavská mají místo v srdcích současníků i budoucích generací.
Vynořuje se jeden nápad za druhým, jak toto výročí, o kterém mluvíme, uctít. Jedním z nich je, aby piazzetta Národního divadla mohla v budoucnu nést jméno po někdejším prezidentovi. Shodli se na tom členové pražské místopisné komise. Co si o tom myslíte?
O názvu je již rozhodnuto a myslím, že v tomto prostoru se duše prezidenta Havla cítí dobře.
Objevují se negativní komentáře, nelichotivé vtipy, vulgární projevy a to nejen v souvislosti s těmi, kteří řekněme více zdůrazňují lidskoprávní hledisko skutečností, ale například i v souvislosti s už jmenovaným Václavem Havlem. Když to velmi zjednoduším, proč je už některým lidem k smíchu teze, že by mohla „zvítězit pravda a láska nad lží a nenávistí“?
Na prezidentské standartě je heslo Pravda vítězí. Náš první prezident T. G. Masaryk byl jistě stoupencem tohoto pohledu na život jedince i společnosti. Také o lásce k vlasti, o vlastenectví, se dočteme snad v každém zásadnějším projevu významných osobností první republiky. A že protikladem těchto hodnot je nenávist a lež, no to tak prostě je. Jistě, vysmívat se můžeme všemu, ale zaplaťbůh za idealismus opírající se o pravdu a lásku . Až z nás budou jenom čistí pragmatici, kteří se nebudou zdržovat s takovým „haraburdím“, jako jsou city, ohledy, empatie či odpovědnost, bude to k nežití.
Čím, podle vás, prezident Havel tak nadchnul českou veřejnost, v čem byla ta podstata? Jistě byl znamením konce totality, ale co víc se dá k tomu říci? A myslíte si, že je někdo ve veřejném spektru, kdo by se mu mohl, nemyslím zrovna názorově, podobat a možná podobným způsobem třeba zaujmout lidi?
Václav Havel mluvil k lidem, kteří se po strašně dlouhé době svobodně nadechli a jeho představy padaly na úrodnou půdu. Zažila jsem to osvobozující nadšení, víru v to, že se svými životy dokážeme něco pozitivního udělat a nebude nám stát v cestě nic z toho, co tvořilo totalitní stát. Bylo to silné jako uhranutí. Ukázalo se, že má smysl postavit se zlu a on patřil k těm, kteří to dělali dávno před rokem 1989. To mu získalo obrovský respekt i důvěru. S radostí čtu a poslouchám názory lidí z nejrůznějších oblastí našeho života, kteří jsou díky své práci a postojům respektováni u nás i v zahraničí. Není jich málo. Jenom nejsou „nasvíceni“ stejně silnými reflektory médií jako různé pseudocelebrity. A tak se někdy zdá, že se nám silných osobností nedostává. Ale není to tak, naštěstí.
Možná má část veřejnosti pocit, že už prostě na ideály není místo, nikoho nezajímají, jsou k smíchu. Zválcoval nás totálně marketing působící ze všech stran, nebo máme šanci se dívat na svět i trochu jinak?
Už jsem o tom mluvila. Bez ideálů je život pustý, neslaný a nemastný. To je jako vyměnit hvězdnou oblohu za kalkulačku. Je dobré cítit pevnou půdu pod nohama, ale stejně všechno nedopočítáme. Něco je prostě mezi nebem a zemí a zvedat si laťku je lepší, i když ji nakonec nepřeskočíme. Nic velkého v historii lidstva by se neobešlo bez velikého ideálu a směřování k němu. O hledání a potřebě ideálu nalezneme svědectví ve velkolepých dílech malířů, sochařů, hudebníků, architektů a stavitelů, spisovatelů a básníků, vědců, lékařů, učitelů, techniků, filozofů i politiků. Namáhaly by se generace tvůrčích lidí směřováním k něčemu, co je přesahuje a zdá se nedosažitelné, kdyby je to neobohacovalo, nevytrhávalo je z běžnosti a nedávalo jim radost i naději? Jsme náhle chytřejší než oni?
Vy jste zvažovala v roce 2013 kandidaturu na prezidentku. Jak hodnotíte současnou situaci? Do prezidentských voleb je ještě dlouhá doba, přesto, věříte tomu, že se najde osobnost, která Česku prospěje?
Věřím, že prezidentské volby v roce 2018, tedy v roce stoletého výročí založení samostatného Československa, dají naší zemi důstojného následovníka našeho prvního prezidenta. Nepředstavuji si, že nový prezident vjede v březnu 2018 branou lánského zámku na bílém koni, ale moc se mi líbí představa nových pátečníků, kteří budou respektovaným výkvětem dnešní společnosti a zároveň spolehlivou oporou, motorem i brzdou první ženy nebo muže ve státě. Že tu je takových hodně, o tom jsem přesvědčena. Stejně jako o tom, že masarykovské pojetí výkonu funkce, s jeho neokázalostí, věcností a také s idealismem, by naší zemi opravdu prospělo.
Miroslava Němcová
poslankyně PČR
Štítky:
rozhovor v médiích
