Novinky Mediální výstupy

 

Bez ohledu na to, jak čtvrteční referendum dopadne, priority určitě nějaké budou. Velká Británie si to jako předsednická země odpracuje, protože případný odchod z EU by byl záležitostí na několik let. Její váha a prestiž předsednictví tím ale nepochybně utrpí.

 

Na druhou stranu platí, že po zavedení funkce předsedy Evropské rady zůstalo předsednictví formální záležitostí a stanovování priorit je především vzkaz domácímu publiku. V každém případě by bylo půvabné, kdyby hlavní prioritou britského předsednictví bylo zahájení rozhovorů o odchodu Velké Británie z EU.

 

Hovořit do vnitřních záležitostí nějakého státu zvenku je kontraproduktivní, což se ukázalo i v případě amerického prezidenta Baracka Obamy, jehož snaha ovlivnit výsledek referenda nebyla v Británii příliš dobře přijímána. Jako český politik musím respektovat výsostné právo Britů rozhodovat si o vlastních záležitostech sami a pak výsledek přijmout.

 

Na druhou stranu jako čeští politici máme právo zhodnotit, co je pro ČR výhodné a co ne. Jsem přesvědčen, že pro ČR je varianta odchodu Velké Británie z EU krajně nevýhodná, a proto bych si přál, aby k ní nedošlo.

 

Odchodem Británie se posune geografické i geopolitické těžiště na východ a dominantní mocností EU se stane Německo, což nepovažuji za dobré pro střední Evropu a ani pro Českou republiku.

 

Za druhé lze očekávat, že Británie pravděpodobně ztratí zájem o kontinentální Evropu a bude se orientovat na Společenství národů a Spojené státy. Pro střední Evropu by to byla škoda zejména proto, že bychom ztratili důležitého zastánce v boji za deregulaci, debyrokratizaci, volný trh a atlantickou linku.

 

Často se také říká, že pokud Velká Británie odejde z EU, začne bouchat šampaňské v Kremlu. Já si spíše myslím, že se bude oslavovat v Bruselu. V kancelářích pana Junckera a pana Schulze si připijí na to, že se konečně zbavili těch „potížistů“, a začnou rychle pracovat na dobudování jejich vysněného modelu centralistické Evropy. Na rozdíl od jiných se nedomnívám, že by odchod Británie vedl k rozvolnění nebo rozpadu EU, ale naopak. Brexit v žádném případě nezlomí vaz evropské integraci.

 

Německo se stane dominantní mocností EU a odchodem Británie tu nebude nikdo, kdo by jeho vliv vyvažoval. Závislost ČR na exportu do Německa je už nyní nezdravá, a pokud by došlo k ještě většímu posílení postavení Berlína v EU, můžeme počítat s tím, že vzroste i jeho politický vliv. S německou vstřícnou politikou vůči imigrantům máme problém už nyní a podobné by to bylo i s jejich militantně antijadernou politikou. Dále se obávám vyhraněné protiruské či protiputinovské rétoriky Německa, které nevěřím. Německo se s Ruskem vždy dokázalo i přes naše hlavy dohodnout a vykolíkovat si sféru vlivu. Myslím, že podobné to bude i nyní.

 

Francii střední Evropa nezajímá. Své zájmy má spíše ve Středomoří, severní Africe či ve svých bývalých koloniích v subsaharské Africe. Jsem přesvědčen, že Paříž s klidným svědomím přenechá střední Evropu Německu a ještě bude ráda, jak se to vykolíkovalo.

 

Rozhodně. Francie odchod Británie z EU tiše uvítá, protože jí to přinese zase o trochu větší váhu uvnitř EU.

 

Komise a Evropský parlament budou v tomto táhnout za jeden provaz. O Parlamentu je známo, že je integraci ze všech institucí nakloněn nejvíce, a proto do něj nelze vkládat žádné naděje. Ať chceme, nebo ne, politický mainstream v Evropě se snaží evropeizovat téměř všechno, co jde. Německo, které se po brexitu stane dominantní mocností v EU, také nemá zájem na rozvolnění integrace, naopak, centralizace mu vyhovuje, zvlášť když v ní bude mít nejhlasitější slovo.

 

To je pravda. Dá se předpokládat, že tu bude snaha více integrovat jádro EU, především u jejích zakládajících členů. U zbytku Evropy nadšení pravděpodobně ochladne. To se bude týkat Skandinávie, tedy Dánska, Švédska, Finska, ale i dalších. U jižního křídla EU bych to tak neviděl, to bude neustále závislé na přerozdělování uprchlíků, a odkývá proto všechno, co se mu předloží.

 

Odhaduji tedy, že dojde ke dvojímu pohybu. Obávám se, že speciálně tato česká vláda se ale bude držet mylné teze, že musíme za každou cenu patřit do tvrdého jádra evropské integrace. O to více pak bude nadbíhat Německu a nebude se snažit jej vyvažovat. 

 

Česká vláda by se na to měla především připravit a také mít jasný plán pro případ, že se kvůli odchodu Británie budou otevírat základní smlouvy EU. Ve chvíli, kdy se tak stane, nastane totiž ideální chvíle pro to klást si nějaké požadavky. Dovedu si představit, že by si Česká republika takovýmto způsobem mohla říct o výjimku z eura a ze společné azylové a migrační politiky. Pokud by se k tomu přidaly i další země Visegradu, tak by se šance na úspěch zvedly.

 

Mohli bychom se na pomoci podílet dobrovolně nebo na základě bilaterálních jednání s konkrétním státem, případně by se to zahrnulo pod rozvojovou nebo humanitární pomoc. V tuto chvíli nemá smysl přesně definovat, jak by to mělo vypadat, ale pokud to zjednoduším, znamenalo by to, že se nebudeme podřizovat přerozdělovacím mechanismům.

 

Odchod Velké Británie se nedá vyřešit bez otevření základních smluv, i když snahy například o zvláštní protokol tu jistě budou. Já v tom opravdu vidím šanci – jednak pro EU jako celek, aby se začala reformovat, a pak pro nás, abychom si dojednali něco, co je nad rámec toho, co máme dnes.

 

Národní politik, a nezáleží na tom, jestli pochází z Británie nebo ČR, musí zohledňovat pozici své země. To byl podle mne důvod, proč se Cameron rozhodl řešit situaci jedním rázným řezem, aby se vyhnul nekonečným debatám, které k ničemu nejsou. Je to sice riskantní, ale férová hra, protože Cameron s tím statečně spojil svou politickou budoucnost. Debaty o pozici Velké Británie uvnitř EU se vedly již příliš dlouho a nemělo smysl se plácat v nějakém nedefinitivním řešení.

 

Zažil jsem tam jednu zajímavou situaci, kdy jsem hovořil se dvěma poslanci britské dolní sněmovny, kteří byli zvoleni za Konzervativní stranu. I přesto, že mají kanceláře hned vedle sebe, jeden podporuje brexit a druhý je proti. Oba jsou však pevně přesvědčeni, že zrovna jejich tábor v referendu zvítězí. Fascinující mi na tom přišlo to, že bez ohledu na to, jak to ve finále dopadne, oba shodně věří, že pro stranu se nic nezmění. Ať zvítězí kdokoliv, zastánci opačného názoru výsledek přijmou a podřídí se mu. Demise Camerona v případě rozhodnutí pro brexit z jejich pohledu nedává smysl, protože by to ještě více rozštěpilo stranu.

 

Uvědomil jsem si tam také další věc. Konzervativci mají výhodu, že opoziční Labouristická strana je v takovém stavu, že není schopná využít situace k tomu, aby vládu ostřelovala a ničila. Konzervativcům se díky tomu podařilo obsadit oba póly debaty. Dlouholetí zastánci brexitu, jako je Nigel Farage, nejsou paradoxně vůbec slyšet. Ať budou výsledky referenda jakékoliv, strana je v poměrně komfortní pozici a to je velké plus i pro budoucnost.

 

Myslím, že ano. Každý, kdo se v evropských strukturách pohybuje delší dobu, musí cítit, že se atmosféra naprosto změnila. Před deseti lety se věřilo, že budeme nejsilnější ekonomikou světa, rozšíříme se o další členy, a budeme tím pádem největší, nejsilnější a nejúspěšnější. Nyní je to jiné, rétorika je jiná. Stále častěji zaznívá: braňme si to, co máme, aby nám to nikdo neohrozil. Část bruselských elit to zatím odmítá, ale je otázkou času, kdy i ony to budou muset přijmout.

 

Na debatě o brexitu je přínosné to, že leckdy zjednodušenými či i mírně vulgárními příměry jsou otevírána témata, o kterých se tu před tím nemluvilo, protože to bylo politicky nekorektní. Příkladem je Boris Johnson a jeho výroky na adresu Německa, které byly řečeny s nadsázkou a byly určitě za čarou, ale na druhou stranu to řadu lidí přimělo se zamyslet nad tím, jestli na tom něco nebude. Dalo by se tedy říct, že díky debatě o brexitu se prolamují některá dosavadní tabu.

 

Jak už jsem říkal, Britové neodejdou ze dne na den. Bude to trvat přinejmenším několik let, a je proto pravděpodobné, že stávající europoslanci dokončí svůj mandát a v Parlamentu zůstanou do roku 2019. Je pravda, že odchodem britských europoslanců bychom v Evropském parlamentu oslabili, ale určitě bychom se snažili výpadek nahradit. Začali bychom intenzivněji přesvědčovat různé strany z jiných frakcí, o kterých víme, že v nich nejsou zcela spokojeny. Jsem proto přesvědčen, že frakce ECR by přežila.

 

Kam by se měla ubírat debata v případě toho, že Britové nakonec v EU zůstanou?  

 

Ať už to dopadne jakkoliv, výsledek referenda bude těsný. Pokud Británie zůstane v EU, zastánci by neměli jásat nad tím, že nad odpůrci brexitu zvítězili a že je vše v naprostém pořádku. Je to v každém případě budíček, a to i pro nás, co se dlouhodobě snažíme upozorňovat na nutnost reformy EU. Mělo by nám to posloužit jako páka na evropskou politickou špičku, aby si nemyslela, že se vše vrátí do starých kolejí.

 

Nezapomeňme, že se nám pořád otevírá značný prostor pro jednání. Evropští politici mají vůči Británii závazky, které musí naplnit. Opět se dostáváme do momentu, kdy se povedou diskuse, jak to provést a zda kvůli tomu otevírat zakládající smlouvy. Pokud k otevření dojde, česká vláda a další, kdo jsou se současným stavem EU nespokojení, by měli nabízenou příležitost využít.