23. ledna 2016

Jan Zahradil: EU se musí smířit s tím, že na všechny problémy nenajde jednotné řešení

Paradigma jednotné evropské politiky ve všech oblastech dostalo nejprve s krizí eurozóny a nyní s migrační krizí tvrdé údery. Požadavky premiéra Camerona otevírají cestu k efektivnější architektuře Unie, říká v rozhovoru europoslanec ODS Jan Zahradil. Podaří se Britům prosadit své reformní návrhy včas? A jak by se měly nastavit vztahy mezi eurozónou a státy, které eurem neplatí?

 
Prahu v pátek navštívil britský premiér David Cameron, který se mimo jiné setkal i s Vámi a předsedou ODS Petrem Fialou. Jaký máte z jednání dojem? Má premiér Cameron jistotu, že se na jeho reformních požadavcích stihne dohodnout už únorová Evropská rada? Má už zajištěn souhlas všech zemí?
 
Britská vláda počítá s tím, že se během únorové Evropské rady podaří projednat co nejvíce otázek. Referendum o setrvání v EU chce totiž vyhlásit ještě před létem. Jak jsem vyrozuměl, česká vláda hodlá být v tomto směru nápomocná. ODS jako česká opozice, ale především jako politický partner britských konzervativců je tomu samozřejmě ochotna napomoci ještě víc. Prezident Zeman také pronesl – pro některé překvapivě – silné prohlášení na podporu Velké Británie. Proto si myslím, že Česká republika v této otázce nebude jednání zdržovat.
 
Zůstává hlavním sporným bodem omezení výhod britského pracovního trhu a sociálního systému pro občany jiných unijních zemí, nebo se rýsuje ještě něco dalšího? 
 
Zdá se, že jednání se omezují na tuto otázku. Považuji to za bouři ve sklenici vody a nemyslím si, že by právě na ní měla celá věc skutečně ztroskotat. Jak už jsem řekl, rozhodně k tomu nedojde ze strany České republiky. Problém by se ostatně netýkal výrazného počtu českých občanů. Občané České republiky nejsou ti, kteří by vysávali britský sociální systém nebo ohrožovali britský pracovní trh.
 
Premiér Sobotka uvedl, že Česko by mohlo podpořit vytvoření „záchranné brzdy“, která by zajišťovala, že členský stát může určitým způsobem regulovat migraci, pokud cítí ohrožení svého pracovního trhu. Může něco takového v EU vzniknout?
 
Předpokládám, že ano. Nevím, zda a do jaké míry by bylo nutné kvůli tomu měnit evropské smlouvy, nebo zda by se dala tato otázka ošetřit jinak. Mám ale pocit, že ke vstřícnějšímu pohledu na tento britský návrh by mohla přispět nálada v jednotlivých zemích EU, které mají v současné chvíli zájem na tom, aby mohly regulovat migraci směřující na jejich území. V tomto případě se sice nejedná o kontrolu migrace zvnějšku Unie dovnitř, ale mezi jednotlivými zeměmi EU. Pohled na britský problém to nicméně může měnit. A zavedení takové záchranné brzdy by mohlo být jedním z řešení.
 
Mluvil jste s premiérem Cameronem také o pozici jiných členských států? Máte představu, jestli jsou kompromisní dohodě nakloněny podobně jako Česko?
 
Signály z celé Evropy ukazují, že si všichni přejí setrvání Velké Británie v EU. Nikdo nechce provádět naschvály, protože si dnes už všichni uvědomují, jak reálná je hrozba odchodu. Síly obou táborů jsou v Británii velmi vyrovnané a nejedná se jen o politickou hru. Stejně tak si všichni dobře uvědomují, že kdyby Velká Británie Unii opustila, byl by to políček EU jako výběrovému klubu. Protože kdyby výběrový klub opustil jeden z jeho dlouhodobě nejúspěšnějších členů, asi by to tomu klubu nevystavilo příliš dobré vysvědčení.
 
 
Nová architektura EU
 
 
Může jednání o britských požadavcích vyvolat vlnu podobných požadavků z jiných zemí? Každý si nakonec může říct, že když si něco přeje Spojené království, může si něco jiného přát on. Například Polsko by toho mohlo využít k dojednání výjimek z klimatické politiky. 
 
Současná situace může posloužit jako určitý precedens, ale mně osobně to nijak nevadí. ODS je dlouhodobě stoupencem určitého rozvolnění dosavadní jednorozměrné a jednostranné integrační politiky. Pokud by začaly se svými požadavky přicházet další země, nijak dramaticky bych to neprožíval.
 
Říkal jste, že si všechny země uvědomují rizika Brexitu. Bude ale prosazení Cameronových požadavků stačit britským voličům? Řada z nich může mít pocit, že ústupky Bruselu vůči Londýnu zase nebudou tak výrazné, jak možná někteří čekali.
 
Záviset to bude na strategii a přesvědčovacím umění britské vlády a zejména Davida Camerona. Je to člověk, který již tyto schopnosti v rozhodujících chvílích prokázal. Vyhrál volbu lídra Konzervativní strany, od té doby vyhrál dvoje parlamentní volby i referendum o skotské nezávislosti. Takže prozatím vždy uspěl. Doufám, že uspěje i tentokrát. Samozřejmě se to nedá stoprocentně odhadnout. Britská veřejnost je rozdělena na tři třetiny. Jedna je jednoznačně pro setrvání v EU, druhá jednoznačně pro odchod a o tu třetí nerozhodnutou třetinu se bude hrát.
 
Je to zajímavá situace a pro nás to znamená možnost debatovat o jiných scénářích architektury EU, než je ta jednostranně federalistická. To je dobré. Nemělo by to skončit odchodem Británie z Evropské unie, ale pokud se otevřou možnosti pro modifikaci unijní architektury, bude to určitě dobře.
 
Nebude ale taková architektura příliš složitá, když se každá země zapojí jen do takového integračního projektu, který jí bude vyhovovat?
 
Určitě bude složitá, ale určitě bude mít právní základ, určitě bude dál existovat jednotný trh a určitě se najde vůle některých států postupovat společně v různých politikách – ale určitě ne všech. Paradigma jednotné evropské politiky za každou cenu dostalo nejprve s krizí eurozóny a nyní s migrační krizí tvrdé údery. Docela plasticky můžete vidět, jak už jednotlivé státy přistupují k dílčím opatřením na ochranu vnitřních hranic, když zjišťují, že EU už jako celek není schopna ochránit svou vnější hranici. Pokud není možné najít celoevropské řešení, zvítězí to národní. Mám pocit, že pokud by se integrační model upravil tímto směrem, podařilo by se mnohým budoucím krizím pravděpodobně předejít.
 
Na mě to ale spíš působí, že se v současné chvíli země EU shodnou, že pro migrační krizi je potřeba celoevropské řešení v podobě efektivní ochrany vnější hranice, která bude fungovat v kterékoliv části Evropy.
 
Vždycky se ptám, kdo takové řešení zaplatí. Na evropské úrovni mohou vznikat různé strategie a plány. Evropská komise je může navrhnout a Evropský parlament je může schválit. Kdo je ale bude realizovat? Evropský rozpočet tvoří něco málo přes 1 % celoevropského HDP, na pět let dopředu je určeno, kde se peníze utratí, a prostor pro nějaké výrazné přesuny financí je omezený. Ochranu vnější hranice EU tak budou stejně realizovat členské státy, které na této hranici leží. Narážíme na reálné bariéry toho, co je Evropská unie schopna udělat, aniž by zůstávala u pouhých deklarací.
 
Takže si myslíte, že nakonec dojde ke skutečnému rozpadu Schengenu a vzniknou třeba nějaká podobná menší uskupení členských zemí, které budou chtít postupovat společně?
 
Myslím si, že je to docela možné a pokud se po létě 2016 ukáže, že Evropská unie nebyla schopná se jako celek s ochranou hranic vypořádat, zvítězí pud sebezáchovy a státy se uchýlí k národním řešením. Maďarsko to už koneckonců udělalo, když jako první velmi razantně přistoupilo k ochraně svých vlastních hranic, které jsou i hranicemi Schengenu. Bylo za to kritizováno, ale najednou je ticho po pěšině, kritika zmizela a všichni to uznali jako status quo.
 
Bylo by pro Českou republiku dobře, kdyby se Schengen rozpadl nebo zmenšil a ona zůstala mimo?
 
Museli bychom to vzít na vědomí. Myslím si, že tady už nemá cenu uvažovat v kategoriích „dobře“ – „špatně“, ale že je nutno uvažovat v kategoriích ochrany vnitřní stability a bezpečnosti. Česká vláda, poslanci a další politici včetně europoslanců mají primární zodpovědnost vůči českým občanům. Proto nemohou přistupovat ke krokům, které sníží bezpečnostní standardy občanů České republiky. Pokud máme důvodné podezření, že nekontrolovatelný příliv migrantů může způsobit snížení bezpečnostních standardů a zvýšení bezpečnostních rizik, pak bychom v případě potřeby museli k ochraně vlastních hranic přistoupit i za cenu znovuzavedení kontrol.
 
Podle Vás tedy není reálné, že by byly země EU schopné nasměrovat finance tam, kde je to vzhledem k ochraně vnější hranice zrovna nutné?
 
Kdybych to přeložil do rozpočtového jazyka, znamenalo by to, že se mimo evropský rozpočet vytvoří další zdroj. Z evropského rozpočtu by nebylo možné tolik peněz uvolnit. Vzhledem k tomu, že jednotlivé vlády se musí zodpovídat svým voličům, bych rád viděl, z čeho by se ještě nějaký významný zdroj na ochranu vnějších hranic EU vytvořil. Aby se například zavedla nějaká nová eurodaň, to považuji za kontroverzní. Nevylučuji, že k něčemu takovému může dojít, ale v současné chvíli si to moc neumím představit.
 
Nová éra eurozóny
 
Když se vrátíme k požadavkům premiéra Camerona, jednou z dalších otázek zůstává nastavení vztahů mezi zeměmi eurozóny a státy, které eurem neplatí. Podle Británie by měl vzniknout mechanismus, který by ochránil zájmy zemí mimo eurozónu v případě, že by na ně dění v eurozóně mělo výrazný dopad. Rýsuje se už něco konkrétního?
 
V tuto chvíli o takovém konkrétním mechanismu nevím. Vzhledem k tomu, že ostatní měny do značné míry kopírují kurz eura, je však i pro nás samozřejmě velmi významné, co se bude v eurozóně dít – a to říkám jako přesvědčený odpůrce vstupu České republiky do eurozóny.
 
Jsou země, které do eurozóny nevstoupí nikdy. Jiné země si možná vstup rozmyslí, ačkoliv se během přístupu k přijetí společné měny zavázaly. A jsou země, které možná do eurozóny v budoucnu vstoupí. V této chvíli ovšem došlo k určitému zmrazení, kdy se žádná nová země k euru připojovat nechce a ani eurozóna neukazuje velkou vůli přijímat někoho dalšího. Proto by měla být vytvořena dlouhodobější pravidla. Měli bychom přestat vycházet z premisy, že stejně jednou všechny státy euro přijmou. Dosud se toho někteří báli, protože měli pocit, že pokud se nastaví pravidla pro vztah zemí eurozóny a mimo ni, vyšle to signál, že vlastně státy do eurozóny vstupovat nemusí. Teď by však bylo načase nějaký mechanismus vytvořit.  
 
Mohlo by to vypadat třeba tak, že na zasedání ministrů financí eurozóny by měli přístup i ministři ostatních zemí?
 
Může vzniknout určitý varovný mechanismus. Pokud bude například připraven program jednání Euroskupiny, může být k dispozici jednotlivým zemím mimo eurozónu, a ty v něm budou moci identifikovat body, ke kterým by se rády vyjádřily. Ministr financí příslušné země by pak mohl být ke konkrétnímu bodu jednání přizván, aby uplatnil svůj názor.
 
Nebudou se tomu země eurozóny bránit?
 
Některé se tomu pravděpodobně bránit budou – spíše z politických než z ekonomických důvodů. Jak už jsem zmiňoval, mohly by mít pocit, že zemím mimo eurozónu naznačují, aby se do přijetí společné měny vlastně tak moc nehnaly. Možná se ale atmosféra změní a eurozóna bude naopak ráda, když bude moci ostatním zemím něco takového naznačit.
 
(Autor: Adéla Denková)
 
 
Ing. Jan Zahradil

Ing. Jan Zahradil

předseda poslaneckého klubu EP, expert pro zahraničí

Více o autorovi