Mýtus o evropské říši
Hlubší integrace Evropy způsobuje jediné: hlubší krizi Unie
Dějiny evropské integrace jsou svým způsobem i dějinami krizí, které integrační proces provázejí. Vzpomeňme kupříkladu na de Gaullovu politiku „prázdných křesel“, „eurosklerózu“ 70. let, kterou ukončila Delorsova komise plány na prohloubení vnitřního trhu a založení měnové unie na politických základech.
Nebo na odmítnutí evropské ústavy v referendech v polovině minulého desetiletí, které zpochybnilo princip stále užší EU rozvíjený v 90. letech. Hlubokou krizí prochází Evropská unie i v současnosti. EU čelí výzvám, mezi něž patří snaha udržet Řecko za každou cenu v eurozóně, nutnost vyrovnat se s obrovskou migrační vlnou a řešit rozhodnutí Velké Británie přehodnotit své postavení v Unii. Dnešní krize je závažnější než ty předešlé, protože se dotýká samotné podstaty integračního procesu: vnitřního trhu a volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu.
Neschopnost Evropské unie je důkazem, že současný stav a způsob evropské integrace je neudržitelný a selhal. Nepodařilo se vytvořit jednotnou politickou unii. Stále jasněji se také ukazuje, že současná EU neodpovídá zájmům členských států tváří v tvář realitě 21. století.
Byrokratická elita
Je zřejmé, že dogma o politické unii coby nevyhnutelné „finalitě“ evropské integrace se nenaplnilo. A ani nemohlo. EU není schopna vytvořit evropskou identitu, postrádá společný veřejný prostor a chybí jí jeden ze základních rysů politického národa: pocit sounáležitosti k určitému společenství a jeho hodnotám, který je mj. podmínkou pro uplatnění solidarity při přerozdělování v rámci moderního státu. Bohužel právě ignorování tohoto stavu je zdrojem špatných řešení, která EU a její byrokratická elita opakovaně navrhuje. „Záchrana“ Řecka je jen politickou snahou o zachování ideologie stále hlubší integrace, v níž má mít centrální úlohu měnová unie. Neudržitelné strukturální rozdíly – ekonomické, sociální, ale i kulturní – jsou „překonávány“ masivními transfery, které jsou odůvodňovány tzv. evropskou solidaritou, jež ovšem bez evropského politického národa nefunguje.
Migrační vlna ukázala neschopnost Bruselu reagovat na krize a bezpečnostní výzvy. Jediné konkrétní řešení z dílny Evropské komise jsou kvóty na přerozdělování uprchlíků, které jsou nejen nefunkční a nerealizovatelné, ale také nemorální a protiprávní. Nicméně představitelé EU a některých států jejich silové schválení prosazovali právě s odkazem na evropskou solidaritu.
Další zkoušky „evropské solidarity“ nás ještě čekají. Rozsah migrační vlny bude znamenat velký a dlouhodobý tlak na rozpočtové, resp. sociální, zdravotní i vzdělávací systémy členských států. Vyplývá to z demografické skladby uprchlíků, ale i z dosavadních zkušeností. Kupříkladu německá federace nemocnic odhaduje, že do konce roku bude v Německu potřebovat urgentní zdravotní péči přes 225 tisíc migrantů. Podle OECD je ve Švédsku a Německu dlouhodobá míra nezaměstnanosti mezi přistěhovalci či potomky přistěhovalců větší než 75 procent.
Členské státy, do kterých směřuje nejvíce migrantů – Německo, Švédsko či Francie –, jsou zároveň největšími čistými plátci do rozpočtu EU. Je otázkou času, kdy voliči dají těmto vládám jasně najevo, že tato situace je neudržitelná, a dojde k politicky výbušnému jednání o novém přerozdělení prostředků z evropského rozpočtu i jeho celkové výši. Předzvěstí této debaty byly hlasy, že státům, které se postavily proti migračním kvótám, by měly být kráceny prostředky ze strukturálních fondů. Je jasné, že evropská solidarita půjde stranou. Členské země budou hájit především bezpečnostní, ekonomické a sociální zájmy svých voličů.
Státy se už teď navzdory rétorice bruselských elit stále více uchylují k jednostranným řešením mimo rámec EU. Maďarsko, Chorvatsko, Slovinsko i Rakousko chrání své hranice, Francie začala po útocích v Paříži aktivně posilovat své bilaterální vztahy v bezpečnostní oblasti, Nizozemsko vytváří plány na „minischengen“, Itálie a Francie oznámily, že nedodrží fiskální pravidla, atd.
Bez ohledu na to však Evropská komise plánuje další integrační kroky, např. harmonizaci azylových opatření a stanovení „minimálních společných sociálních práv". Vytváří tím tlak na umělou hlubší integraci, přičemž dobře ví, že pro řadu států to bude nepřijatelné, mimo jiné i proto, že se tím nutně předjímá sjednocení daní a ještě užší fiskální unie. Stejným směrem jde i aktuální návrh na celoevropské pojištění bankovních vkladů, který je nejen krokem k „plnohodnotné" měnové unii, ale může narušit fungování vnitřního trhu (banky mimo eurozónu by mohly být v konkurenční nevýhodě). Hlubší integrace ale způsobuje jen jediné: hlubší krizi Unie.
Jeden model pro všechny
Ze současné situace EU se vzhledem k mezinárodním bezpečnostním a ekonomickým výzvám můžeme dostat jen tak, že přehodnotíme právní a politickou podobu evropského integračního procesu, což povede k rozvolnění integrace v některých oblastech a větší volbě pro národní státy, na čem se chtějí podílet. Velká Británie tento proces již koneckonců otevřela. Evropská spolupráce musí opustit princip „čím užší tím lepší" i představu, že jeden model vyhovuje všem.
Je to samozřejmě i veliká strategická výzva pro českou vládu. Sobotkova vláda ale problémy Unie záměrně zametá pod koberec a stále se tváří, že jsme součástí jakéhosi hlavního proudu EU, aniž by bylo jasné, co to vlastně je a proč je to pro Česko výhodné.
Musíme zahájit otevřenou debatu o otázkách, které se Česka a zájmů jeho obyvatel dotýkají. Například zda chceme euro a zda se kvůli společné měně budeme chtít vzdát své národní měnové, ale i rozpočtové a daňové politiky. Zda budeme chtít, aby naši sociální politiku řídila Evropská komise. Zda chceme být součástí společné azylové politiky, a vzdát se tak možnosti rozhodovat o tom, kdo, na jak dlouho a za jakých podmínek bude pobývat na našem území.
Je čas si odpovědět také na otázku, do jaké míry platí premisa, že Evropa se v globálním měřítku stane úspěšnější a konkurenceschopnější, jen pokud bude stále větší a jednotnější. Zda to není spíše tak, že Evropa ztrácí svou politickou a ekonomickou váhu i proto, že se integrace stala cílem sama o sobě, a ne prostředkem, jak společně uskutečňovat zájmy evropských států.
Dokud si na tyto otázky pravdivě neodpovíme a nebudeme mít odvahu ke změně, povezeme se jen na podivné bruselské ideologii stále hlubší integrace a budeme přihlížet, jak se náš evropský kolos těžkopádně a nezadržitelně blíží k mělčině, na které uvízne.
